Pomoc z Nebe

Poprvé..... a ne naposledy

Jako vždy jsem na něj ráno čekala před školou. Byl to náš zvyk už od základní školy. Teď je nám patnáct a náš zvyk zůstal. Roztomilé, že?

Já a Nicholas Dane jsme nejlepší kamarádi už od školky až doteď. Zbožňuju ho. Za ta léta jsem ho poznala natolik, že bych mohla žít místo něj a rozdíl by nikdo nepoznal. Nicholas je vtipný, milý, hodný.... a tak není divu že jsem se do něj tak nějak zamilovala.
Jenže.... je tu jeden háček. Konkrétně jedna osoba. Anette Cruz. Přistěhovala se před rokem..... a Nicholas se od té doby chová jinak. Dřív jsme si byli blízcí, ale to se teď změnilo. Ve škole se bavíme minimálně, tedy spíš on se mnou, a když už se spolu bavíme, tak mluví jen o Anette. Pořád mluví o tom, jak je nádherná. Ona je blond, má modré oči a velká ústa. A pěkně prořízlou pusu. Nemám ji v oblibě. Téměř neustále je zlá. A nejvíc zlá je na lidi, kteří ji milují. Jako třeba Nicholas. Anette mu za ten rok stihla už mnohokrát ublížit. A já vím, jak moc ho to pokaždé bolelo...... Nichee - tak mu říkám jen já - je totiž neuvěřitelně citlivý. Na Anette je moc hodný a ona jej bezdůvodně uráží. Takže asi chápete, co to se mnou dělá. Ano, správně. Zuřím. Protože mám o něj starost... a bojím se, že ho Cruz dostane do hrobu. Ale nesmím to dopustit. To v žádném případě.

Každé ráno na něj čekám asi deset minut na schodech naší školy West Allstar a přemýšlím, na co jsem zapomněla. A pokaždé mě to přeruší. ON. Přichází. Slunce mu září do tmavě hnědých očí a prosvětluje duhovky, rukou si prohrábne tmavé krátké vlasy a zamává na mě. Nicholas je tak nádherný. Je vysoký, štíhlý a má nádherné ruce. Dřív mě každé ráno objímal... ale teď to dělá jen zřídkakdy. A mně to chybí...

,,Ahojky," zamával na mě a pousmál se. Já mu úsměv oplatila. ,,Jdeš o dvě minuty a dvanáct sekud dřív než normálně," zasmála jsem se na něj a hleděla mu do očí. Chvíli jen tak stál a koukal. Potom se z plna hrdla zasmál a řekl: ,,Kvůli tobě jsem dneska vyrazil o dvě minuty a dvanávt sekund dříve než obvykle," přistoupil ke mně a objal mě. Nádherně voněl. Tohle přesně mi chybělo. Užívala jsem si dotek jeho dlaní na svých zádech a vdechovala jeho vůni.
Když mě pustil, vyrazili jsme do šaten.
,,Tak co? Vyspala ses dneska?"
,,Ani ne.... ale jsem v pohodě."
,,Opravdu? Nevypadáš na to..."
,,Nicholasi, nech to být."
,,Ale...."
,,Nichee! Nech toho. Nezáleží na tom."
Na chvíli jsme ztichli, aby nás neslyšeli ostatní.
"Tak co Anette? Zase se ti o ní zdálo?"
Odmlčel se, jeho pohyby se zastavily a chvíli hleděl do prázdna.
,,No.... máme dneska první hodinu výtvarku?"
,,Ano, ale...."
,,Povím ti to tam."
Povzdechla jsem si a kývla na znamení, že to beru na vědomí. A přemýšlela jsem o tom, že to, co se stalo včera večer, se Nichee nesmí dozvědět. Nikdy.

Den předtím jsme si jako každý večer psali na chatu. Dřív mi Nichee povídal o počítačích - ano, hrozně ho to baví - a já mu pak na oplátku povídala něco o kytarách a technice zpěvu, a povídali jsme si o normálních věcech. Ale poslední tři měsíce mluví jen o Anette. Když se snažím odvést řeč jinam, tak hned obrací řeč na ni. A včerejší noc nebyla jiná. Celou dobu mluvil o tom, jak je Anette nádherná a jak ji moc miluje. Když jsme skončili, chvíli jsem hrála na kytaru moji a Nicholasovu písničku.... I Will Return. Já tu píseň zbožňuji a Nichee taky. A zatímco jsem hrála, začala jsem brečet. Jeho slova mi už mnohokrát probodaly srdce, a teď už to bolelo moc. O své bolesti jsem nikdy nikomu neřekla. Ale napadlo mě, že bych mohla zkusit zmírnit tu bolest. Byla jsem zoufalá. Vzala jsem nůž z kuchyně a jednou se řízla do předloktí. Štíplo to a instinktivně jsem sykla Au. Chvíli to pálilo a bolelo, ale po chvíli mě přestalo bolet jak srdce, tak ta ranka na předloktí. Nebylo to zlé.....
Ale Nichee se o tom nesmí dozvědět. V této situaci nevím jak by zareagoval. A navíc... má spoustu starostí s Anette.
Ráno to pak nebylo jednoduché... jedna část mého já, ta menší, mi říkala, že to co jsem provedla je špatné. Ta větší část mi namlouvala, že mi to přece pomohlo... což byla pravda. Ale obě dvě časti mi vtkoukaly do hlavy jednu větu. DEJ SI POZOR. Co by se mi mohlo stát? Je to jen jedna ranka....