Kluk ve zdech

Část 3

,,Je tam někdo?" zaťukala jsem na zeď, ale odpovědi se mi nedostalo. Opatrně jsem začala  našlapovat na druhou stranu zdi, jestli tam někdo není. Po zjištění, že tam vážně nikdo není jsem rozsvítila a sedla si na pohovku. Když jsem si chtěla vzít ovladač, všechno zhaslo a já vyjekla. Se strachem jsem vyšla na chodbu a snažila se nahodit jističe. Začala jsem panikařit, protože se nic nedělo. Vytáhla jsem z kapsy mobil a zapla baterku. Podle všeho jsem všechno zapínala zprávně, tak nechápu, proč se nic nerozsvítilo.

,,Udělala jsi chybu!" uslyšela jsem z protější zdi.

,,K-kdo jsi?" zařvala jsem u plných plic. Vážně si myslim, že jsem začala šílet. Můj strach byl silnější, když jsem přicházela k té zdi.

,,To není tvoje věc!" odpověděl chladně.

,,D-Dylane?" vzpomněla jsem si na toho kluka.

,,Nemáš tu co dělat!" vykřikl, až jsem pro jistotu couvla.

,,A-ale-!"

,,Žádný ale! Neměla jsi sem chodit! Tohle je MŮJ dům!" ozvalo se ve zdi.

,,Už není, teď tu bydlím já," odvážila jsem se mu odpovědět. Bála jsem se ho, ale nechtěla jsem, aby to on věděl. Když jsem to dořekla, uslyšela jsem jeho ironický smích.

,,Tohle není tvůj dům, nikdy nebyl a nikdy nebude!"

,,Co po mě chceš?" zeptala jsem se ho.

,,Po tobě? Nic. Jen chci tvojí smrt," podle jeho tónu hlasu jsem poznala, že se usmívá.

,,P-proč? Nic jsem ti neudělala," řekla jsem a dostala ještě větší strach než před tím.

,,Ale udělala. Vlezla jsi do mého domova! Jak si dovoluješ takhle zneuctít mojí rodinu!" řekl sebevědomým a chladným hlasem.

,,Ty nejsi člověk," zašeptala jsem.

,,To nejsem."

,,Proč mě chceš zabít?"

,,Ach, hloupá Cassy, už jsem ti to řekl. Kolikrát ti to mám ještě opakovat?!" zařval a pak jsem uslyšela kroky, které se pohybovaly z jednoho místa na druhé. Že by byl znervózní?

,,To, ale neznamená, že bych měla umřít."

,,Myslíš si, že jsi nějaká výjimka? Každého jsem zabil, nikdo nepřežil, ani ty a ani nikdo jiný!"

,,Jsi monstrum., řekla jsem si pro sebe.

,,To máš pravdu." odpověděl. Nevěděla jsem,m co mu mám říct. Připravil mě o slova. Připadám si jako totální magor. Mluvím s vrahem, který si plánuje mojí smrt, protože jsem se přistěhovala do jeho domu. Znova jsem uslyšela kroky, které se vzdalovaly. Když jsem neslyšela nic, kromě svého dechu , podívala jsem se na mobil v mé roztřesené ruce a snažila se ho zapnout.

,,Sakra," zaklela jsem, když se vypnul. Zahltila mě další vlna strachu a moje ruce se začaly potit. Pomalu jsem našlapovala k hlavním dveřím, aby mě neslyšel.

,,Mě neutečeš, znám tady všecghn nazpaměť," řekl. Po jeho slovech mě zamrazilo a já se otočila. Naproti mě stál on a začal se pomalu přibližovat. V tmě jsem zahlédla blýskající věc, kterou držel v ruce. Nůž. Ihned jsem se rozeběhla po schodech nahoru. Moje nohy se pletly a já málem spadla. Když jsem se blížila do druhého patra, chytil mě za kotník a trhl s ním směrem dolů. Zavrávorala jsem a skutálela se po schodech až na zem.

Po tvrdém pádu mě bolelo celé tělo, ale i přes bolest jsem se pomalu zvedla a dokulhala do kuchyně. Vzala jsem nůž a čekala až ho uvidím. Nade mnou se najednou  rozsvítilo a moje oči se snažili zvyknout na ostré světlo. Promnula jsem si je rukama a přede mnou spatřila Dylana. Jak múže být tak rychlý?

,,Myslíš, že máš proti mě šanci?" usmál se drze a rozešel se ke mně. Ustupovala jsem a pořád ho sledovala. Nechápala jsem, jak může vědět kde je a jak ví kde jsem, když nemá oči. Z jeho očních důlků se z ničeho nic spustila krev, která mu tekla přes tváře, až k jeho ostře řezaným lícním kostem. Kapičky krve mu odkapávaly na šedé  triko a jeho obličej pořád zdobil úšklebek s neposednými ďolíčky.

,,P-prosím, neubližuj mi." zaprosila jsem ho.

,,Víš kolik jich prosilo?" zavrtěla jsem na náznak nesouhlasu, ale pak mi došlo, že on to vidět nemůže.

,,Ne." odpověděla jsem tiše.

,,Jistě, že to nevíš. Všichni prosili a stejně jsou všichni mrtví, tak jako budeš za chvíli ty."

Byl čím dál tím blíž a já se ocitla na chodbě. Zalezla jsem do prvních dveří a zamkla je. Usoudila jsem, že jsem v šatně, podle oblečení, které tady viselo na ramínkách. Schovala jsem se za bundy, a když jsem se chtěla opřít o zeď,  žádná tam nebyla. Dopadla jsem na studenou zem a rukama nahmatala ledové stěny, které byly kolem mě. Hned mi došlo, že jsem se musela ocitnout ve zdech.

Ahoj, tak tady máte předposlední část. Je to takový krátký horroro- příběh. No doufám, že se vám to líbilo a promiňte mi chyby:) Na těchto giftech nejdou upravit oči promiňte

Katerina