Kluk ve zdech

Část 2

,,Rodina Jonesova uhořela v jejich domě, ve kterém se měl konat večírek. Ten večer, však nikdo nevěděl co se stane. Když přijeli hosté, dům byl  již v plamenech. Jonesovi nedokázal nikdo zachránit. Hasiči našli pouze tři těla, Geogre (45), jeho manželku Megan (43) a Zoe (6), nikdo nenašel jejich druhé dítě Dylana (12), který podle policie uhořel také, protože z velkého požáru nemohl nikdo vyváznout živý. Dylanovo tělo nebylo dodnes nalezeno. Někdo říká, že umřel se svojí rodinou, někdo zase, že chodí po domě a odhání lidi, protože nechce opustit svůj domov a někdo zase, že žije dál . Nikdy se nedozvíme jestli to byla náhoda nebo něčí úmyslné jednání, ale všichni doufejme, že tato úžasná a milující  rodina žije svůj posmrtný  klidný život," dočetla jsem a podívala se na svého společníka.

,,Tohle mě má vyděsit? Už je to přes osm let co se to stalo." řekla jsem mu.

,,To máš pravdu." řekl a zavřel notebook.

,,Hodně lidí říká, že v tom domě pořád je a že on založil ten oheň. Prý že když se tam někdo ubytuje, nepřežije. Před dvěma lety se tam nastěhoval mladý pár, ale nikdo je po čtyřech dnech neviděl. Říká se, že je zabil, protože si nepřál, aby ho vyrušovali."

,,Třeba odjeli," řekla jsem a pokrčila rameny.

,,Nemyslím si. Když se tam potápěli nějací lidé, našli auto, které patřilo tomu páru a nikdo neviděl, že by opouštěli město. Moje teta ho znala jako malé dítě a říkala mi, že ten kluk měl zvláštní psychickou poruchu a že si vyškrábal oči. Proto chci, aby ses odstěhovala, co nejdál tady odsud." řekl.

,,To nemůžu. Do toho domu jsem dala docela dost peněz a nejlevnější bydlení jen tak neseženu, navíc mě se tam líbí a nic se tam ještě nestalo."

,,Tak se vrať k rodičům."

,,Nevrátím se k rodičům, to byl důvod proč jsem se odstěhovala."

,,Měla bys mě poslechnout. Nechci, aby se ti něco stalo."

,,Nic se mi nestane." Ujistila jsem ho a zvedla se ze židle ,,ale budu muset jít, v kufru mám ještě nákup. Co jsem dlužna?" zeptala jsem se a ukázala na prázdný kelímek od kafe.

,,Nic, ale prosím, jen si to promysli." Smutně se usmál a rozloučil se se mnou. Vyšla jsem z kavárny a oklepala se zimou, která na mě zaútočila. Dala jsem si ruce do kabátu a vyrazila k mému autu.

Cestou jsem poslouchala  rádio a přemýšlela nad Alanovými slovy. Měla jsem i trochu strach, ale z čeho? Že mě zabije nějakej kluk, který má poruchu a možná je naživu?  Co když mě sleduje? Přestala jsem přemýšlet nad takovými hloupostmi a zaparkovala auto na dvoře. Vyndala jsem všechen nákup a vevnitř ho uklidila.

Po večeři, která se skládala z pouhého salátu jsem zapálila v krbu a sedla si na měkkou pohovku. Přikryla jsem si nohy dekou a zapla televizi. Poté jsem se rozhodla, že bych si  mohla hledat nějakou práci. Vzala jsem si notebook a poslala několik svých životopisů. Po pár hodinách jsem všechno vypla, zhasla krb a šla spát. Když jsem ležela v posteli, měla jsem pocit jako by mě někdo sledoval. Zavrtěla jsem se v peřinách a snažila se usnout. Najednou jsem  dole uslyšela ránu. Lekla jsem se a rozsvítila. Měla jsem strach, ale přesvědčila jsem se, že to byla náhoda a vydala se dolů. Došla jsem do kuchyně a na zemi uviděla mojí fotku s rodinou. Kolem ní byli střepy, které jsem pohotově uklidila a vyhodila. Fotku jsem si vzala s sebou do ložnice a položila jí na noční stolek vedle lampy. Lehla jsem si do postele a usla do bezesného spánku.

Ráno mě probudily paprsky slunce a já byla nucena vylézt z vyhřáté postele. K snídani jsem si udělala müsli s mlékem a sedla si ke stolu. Vzala jsem si mojí oblíbenou knížku a odešla k jezeru. Sedla jsem si, svoje nohy přehodila přes okraj mola a začala číst. Když jsem na sobě ucítila něčí pohled, zvedla jsem hlavu od knížky. Podívala jsem se k lesu, kde stál kluk s rukama v kapsách a díval se do země. Když zvedl hlavu, na tváři měl úšklebek, ale to co mě zarazilo bylo to ,že neměl oči. Přesně jak říkal Alan, pomyslela jsem si. Zaschlou krev měl na tvářích a stále se usmíval. Sledovala jsem ho se strachem v očích. Že by měl Alan pravdu? Nebo se mi to zdá? Z mého přemýšlení mě vyrušilo troubící auto. Nadskočila jsem leknutím a vstala z mola. Oprášila jsem si své černé džíny a otočila se zpátky k lesu, ale ten kluk už tam nestál.

,,Jsem paranoidní," zamumlala jsem si a vydala se k nákladnímu autu, ze kterého vystoupili dva starší muži, kteří mi přivezli poličky a skříňky.

Naštěstí mi všechno odnesli  do domu a sestavili, takže mi ulehčili mnoho práce. Nabídla jsem jim kafe, které ochotně přijali a zaplatila jim.

,,Nebojíte se tady sama slečno?" zeptal se jeden.

,,Ani ne,"řekla jsem, ale v duchu si říkala úplně něco jiného.

,,Tak nashledanou," rozloučili se a odjeli. Uklidila jsem po nich nepořádek a umyla nádobí. Když jsem se natahovala, abych uklidila poslední talíř, něco jsem uslyšela.

,,Cassy," doneslo se ke mně šeptem, talíř mi vypadl z ruky a já se roztřesenýma rukama snažila uklidit tu spoušť. Sykla jsem, když se můj prst zavadil o ostrý kousek. Automaticky jsem ho dala pod vodu, zalepila náplastí a šla se podívat odkud se ten hlas přišel.

,,Cassy," ozvalo se znovu tišším hlasem. Přišla jsem ke stěně odkud se hlas ozval. Přiložila jsem ucho ke zdi a snažila se poslouchat. Po chvíli jsem to chtěla vzdát a odtáhnout se, ale ten samý chraplavý hlas se ozval znovu.

,,Cassy," opakovalo se dokola, a mě po celém těle naběhla husí kůže.