Konečně jsem tě našel ✔

4. Díl

Luhan mě v náručí odnese k sobě do postele, na kterou mě, opravdu jak křehkou květinu, položí. 

"Tak se pěkně prospi zlato. Já si musím ještě něco zařídit, pak se vrátím." políbí mě na rty a pomalu vyjde z pokoje.

"No ahoj mami, potřebuji ti něco teď říct... ano... já jsem teď...no...jak bych to řekl...chodím s klukem... ano... znáš ho dobře... vážně?!... děkuji, tak...zítra se stavíme... jo...ano, neboj...ahoj." říká Luhan tiše do telefonu a pak se vrátí ke mě.

"Zítra půjdeme za mou matkou. Chci, aby o nás věděla." usměje se Lu a lehne si do postele.

"Dobře" kývnu a omotám mu ruce kolem pasu.

"Dobrou noc lásko. Hezky se vyspi." špitne Luhan a políbí mě na čelo.

***

Pomalu se probudím a Luhan leží čelem ke mě a usmívá se. 

"Nikdy jsem si nepomyslel, že jsi tak dokonalý." šeptne a spojí naše rty.

Omotá mi ruce kolem pasu a přemotá si mě pod sebe.

"Tak co lásko? Jsi připravený abych tě oficiálně představil rodičům ne jako Kim Junmyeona, ale jako mého přítele?" zeptá se mě s úšklebkem Lu.

"Snad ano." přikývnu.

"Všechno bude dobré lásko. Slibuji. Ani mého otce se bát nemusíš."  políbí mě lehce na krk a  já nevědomky vzdychnu.

"Líbí se mi tvůj hlas Junmyeone." políbí mě na rty a přesune se hned k mému uchu.

"L-luhane...no tak...nedělejme kraviny a raději se pojď obléct." trochu zčervenám.

"Ale...že by se nás Suhíček bál?" ušklíbne se Lu a rukou mě hladí na podbřišku.

Kolenem přejede po mém rozkroku a já zakloním hlavu.

"Suho...chci tě. Teď hned." řekne nadrženě Lu a začne se rozkrokem třít o ten můj.

"Luhane...Sakra..." zaryju nehty do prostěradla.

Je to k nevydržení.

"Luhane...prosím." prohnu se v zádech.

"O co lásko?" ušklíbne se a začne s imaginárními přírazy.

"Udělej to. Chci to. Teď hned." vyhrknu ze sebe, aniž bych si toho byl vědom.

Touha po Luhanově těle se mě bohužel zmocnila na tolik, že se už nemůžu ani ovládat. Najednou mu začne zvonit mobil. Luhan mě naposledy políbí a omluvně se na mě podívá. Odtáhne se ode mě kousek a zvedne to. 

"No ahoj mami." řekne nezaujatě a pak si hned ukradne pár polibků. 

"Jo, jasně, už jdeme, tak ahoj." s nezájmem odhodí mobil na postel a hned si přivlastní mé rty. 

"Zlato, není čas. Budeme muset vyrazit. A nehledě na to, že ani nejsme oblečení." zasměje se a zvedne mě nahoru. 

"Ale...." 

"Žádné ale lásko." dá mi ukazováček na rty a políbí mě na čelo. 

"No dobře." smutně se podívám na zem. 

"Neboj. Až budeme doma, všechno ti vynahradím, slibuji." zvedne mi hlavu a dá mi pusu na tvář. 

"K-kde doma?" vykoktám ze sebe a podívám se na něj. 

"V Korei. Nedovolím, abys byl tak daleko od své rodiny, kluci tě mají hodně rádi." pohladí mě po vlasech.

"Od naší rodiny Lu. Neuvědomuješ si to, ale...pořád jsi její součástí." obejmu ho kolem pasu.