Přešla jsem k mohutným dřevěným dveřím od skladiště a zaposlouchala se. Sice jsem nic neslyšela, ale moje intuice mi říkala, že tam jsou a že je jich docela dost. Rozhodla jsem se tedy opatrně obejít skladiště, když v tom jsem uslyšela kroky, směrem ke dveřím, u kterých jsem stála. Začala jsem panikařit a pokusila se co nejnenápadněji a nejrychleji odejít. Naneštěstí si mě ale všiml. ,,Hej, ty tam!" křikl na mě muž, jenž právě vyšel z oněch dveří. Otočila jsem se a pokusila se o co nejroztomilejší úsměv: ,,Ano?" ,,Co tu chceš?" křikl a začal si mě pozorně prohlížet. Úsměv asi nezabral, no co alespoň můžu zjistit, jak velkou nenávist k nim cítím. ,,Jenom.." přiblížila jsem se ,,někoho hledám.." vražedně jsem se usmála a začala jednat. Vytáhnout rychle nůž, kopnout ho mezi nohy, zacpat pusu, proříznout hrdlo a pokusit se odklidit tělo. Jak jsem chtěla, tak jsem i učinila. Jenže zacpat mu pusu bylo těžší než jsem si původně myslela. Jeho výkřik sice nebyl nijak dlouhý, ale jsem si jistá, že stačil na přivolání dalších. Jednala jsem rychle a zabila ho. Pocítila jsem, jak mi spadl ze srdce malinkatý kamínek, ale i ten stačil na to, abych pochopila, že mi jedna smrt nestačí. Dokonce mě to začalo bavit a než jsem se nadála, už k tělu přiběhli další 3. Já se naštěstí stihla schovat, a jelikož nechaly otevřené dveře, tak se i dostat dovnitř.
Bylo to tu obrovské, až se mi zatočila hlava. Poté jsem si všimla hlasů, jenž vycházely z 2.patra. Naštěstí byly poblíž schody.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Rychle jsem je vyšlapala, na konci se přikrčila a poslouchala. ,,Teď je to na tobě, musíš provést poslední útok. Musíš zničit školu. Tím si získáš mou důvěru a tím pádem budeš zasvěcen do naších plánů." ,,Dobře, škola... Tu jsem nikdy neměl rád. Kdy můžu začít?" odpověděl druhý hlas a mně hned přišel povědomý. ,,Za 34 hodin." Teď nemá cenu řešit, zda ten hlas znám nebo ne, nejdůležitější je zabít co nejvíce lidí. Pak, i když umřu, umřu s úsměvem. Nádech, výdech a jde se. Vyrazila jsem velice rychle a zabodla nůž do jednoho z můžu, co stál nedaleko od schodů. Naštěstí jsem se hned na první pokus trefila do srdce. Rovnou začala střelba a já se jen tak tak stihla schovat za sloup. Na zemi u těla již mrtvého může ležela pistole, které jsem se hned chopila. Mysli Kate, mysli. Jak je můžeš všechny zabít naráz?... Jo.. To bude asi nejlepší možnost... Použiji proti nim jejich vlastní zbraň. Vždyť je tu všude okolo benzín!! Rychle jsem vyhlédla z rohu a pokusila se za co nejmenší čas si zapamatovat, kde se jednotlivé nádrže nacházejí. Před druhým vyhlédnutím jsem se koukla, kolik mi zbývá nábojů. Zásobník byl skoro plný, tedy 8 nábojů. Poté už stačilo jen zaměřit střelit a doufat, že jsem se trefila. Díky mé šikovnosti mě ale trefila kulka do ramene a já se rozhodla, že nadále budu střílet levou rukou, i když jsem pravák. Ruka mě bolela sice strašně moc, ale ta bolest jen zvýšila mou chuť zabíjet. Tehdy jsem si toho sice nevšimla ale u okna nalevo ode mě stály ve stínu dvě osoby. Dívka s růžovými vlasy a vysoký muž bez obličeje. Střelila jsem i do dalších nádrže, ale jelikož ni už nezbývaly náboje, neměla jsem, jak oheň zapálit. Rozběhla jsem se k dalšímu sloupu, tentokrát mě kula jenom škrtla, ale i tak to bylo cítit. Takto jsem běžela dál, a někdy se u sloupu zastavila. Pak jsem utíkala směrem k hlavnímu v Flumpty. Přitom se mě pokusil zastavit, ale naštěstí se trefil jenom do stehna pravé nohy, já ve svém pohybu nepřestávala a když už jsem byla u něj, vytáhla jsem znovu nůž a přitáhla mu ho ke krku. Měla jsem ho jako rukojmí. ,,Na co čekáš!!! Same zabij ji.!" křikl muž, jehož jsem držela. Pak jsem se koukla na koho to křičel a málem se mi zastavilo srdce. ,,Same!!" křikla jsem na něj ,,To ty!! Zabili mi rodinu kvůli tobě!!" Z očí mi začaly téct slzy. Sam nic neřekl a jen s kamennou tváří vytáhl pistoli a dal mi ji ke spánku. ,,Promiň Kate, ale naše plány jsou důležitější než tvoje dětská hra na pomstu." To už jsem nevydržela jednu mu vrazila. Pak jsem mu sebrala pistoli a střelila na zem, kde byl vylitý benzín. Ten se ihned rozhořel, čímž vytvořil ohnivý kruh kolem nás, nikdo nemohl ven ani dovnitř. Já jsem kvůli vůni benzínu a dýmu omdlela. Bez mého vědomí ke mě přišli oné dvě osoby, jenž stály ve stínu a vše pozorovali. ,,Myslím, že už prokázala, že k nám patří," řekla růžovovláska dlouhanu. Ten mě jen vzal to náruče a teleportoval se spolu s jeho pomocnicí ven ze skladu chvíli před tím, než vybouchl. Po probuzení první co jsem uviděla, byla dívka s růžovými vlasy a lízátkem v puse, jenž mi řekla s usměvem: ,,Ahoj, vítej mezi námi Darky."
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Lidé mi říkali Darkness. Asi kvůli tmě, jenž se usadila v mém srdci po Samově zradě. Někteří říkali, že jsem anděl, který přišel zachránit náš svět. Jiní že jsem zlo, které přišlo zničit zemi za lidské hříchy. Nikdo ale neměl pravdu. Byla jsem jenom obyčejná teroristka, která zabijí pro nudu, ale pouze teroristy.
Jelikož minulý díl vyšel po tak dlouhé době, tak jsem se rozhodla rovnou napsat další. Brzy napíšu i Informace 2 o nové osobnosti Darky, neboli Kate. Omlouvám se za GCh.
