A-Team

Kapitola 1

„Já..."

„Běž si dát tu sprchu. Najdeš mě v pokoji, mám pocit, že se mi vnitřnosti vsakují do krve..."

Jen ozvěna kroků následována tichem.

Vykoukne na chodbu. Rozhlédne se a setká se s pohledem zelených očí.

„Scarlett?"

„A ty jsi?"

„Gaylord McGregor." Je bílý jako stěna. Tmavě hnědé vlasy mu pot lepí na spánky.

„Ukázala vám máma i další koupelnu? Nebo jen jednu?"

„Jednu."

„Chceš ukázat tu další? Nebo chceš klid?"

„Upřímně, rád bych si lehl. Nejsem úplně v pohodě," skloní hlavu a pohled upře na špičky svých botasek.

„V pohodě, běž. Kdyby něco, pokoj mám tady."

„Okay," otočí se na patě a zmizí v místnosti naproti.

Scarlett zůstane stát. Zaposlouchá se do zvuků domu. Hudby, kterou nepoznává, zvuku sprchy a tichých kroků Gaylorda.

Všechno je náhle tak cizí.

V noci

„Scarlett?"

Někdo s ní jemně zatřepe. Zaskučí a nespokojeně se otočí na druhý bok.

„Prosím... potřebuju tvojí pomoct."

„Jakou?" podívá se na osobu, která ji budí. Polák.

„Jen mi řekni, jestli tu máte nějakou minerálku a sůl, potom si už poradím."

„Na co minerálku a sůl?"

„Budu vyrábět bombu," zdá se, že protočil oči.

Nespokojeně se nadzvedne a podívá se na něj: „Když už chceš pomoct, mohl bys mi vysvětlit proč."

„Lord je... nemocný. Prostě do něj potřebuju dostat nějaký minerály."

„Fajn," postaví se a zamíří do kuchyně. Cestou zívá.

Lidane jde tiše za ní. Není slyšet. Musí se ohlédnout, aby se ujistila, že tam opravdu je.

Bez problémů najde vše, co potřebuje. I s věcmi se vrací nahoru.

Lidane hned přiskočí: „Ukaž, vezmu to." Vytrhne jí z rukou láhev.

Odvděčí se mu naštvaným pohledem: „Dokážu vzít minerálku. Když už tady jsi, tak by ses ke mě mohl aspoň trochu chovat."

„Věř tomu, že se snažím," prohlásí trochu příkře.

„Fajn. Když se snažíš, řekni mi celou pravdu. Jak nemocný? Jaký má démony?"

„Hele, není to ani tvoje, ani moje věc. Jen jeho. Nestarám se o to a ani nebudu."

„Ale víš o nich," řekne pro sebe. Vrazí mu do rukou sůl. „Postarej se o něj dobře," otočí se zády.

„Neznám. O některých věcech se nemluví."

Tiché klapnutí dveří.

Osaměla na chodbě.

Pomalu se sveze po zdi na zem.

„Jo. O některých věcech se nemluví," opře si hlavu o studené zdivo a zavře oči.

Ráno

Hodiny ukazují půl jedenácté.

Ares se stavil pro rychlou snídani a vypadl do města s argumentem 'potřebuju být sám'. Bet stráží v kuchyni, kdyby se někdo rozhodl odejít.

V domě je hrobové ticho, jako kdyby ani Lidane, ani Lord neexistovali.

Zanedlouho se objeví Scarlett. Má kruhy pod očima a rozčepýřené vlasy. Jen se nasnídá a vrátí se nahoru. Před svým pokojem zaváhá a otočí se ke dveřím naproti.

Co by se mohlo stát, kdybych vešla? No, dá se to zjistit jen jediným způsobem...

Potichu otevře dveře a vklouzne dovnitř.

V místnosti panuje chaos. Přikrývky z jedné postele se valí po zemi spolu se zmačkaným oblečením. Sůl je rozsypaná po psacím stole. Lord leží čelem ke zdi na své posteli. Tělo má zkroucené do podivného úhlu. Klepe s ním zimnice.

„Lorde?" Scar udělá několik kroků k němu.

Nedostane se jí žádné odpovědi.

Nakloní se, aby viděla Lordovu tvář. Popelavě bledá, zbrocená potem. Oči pod zavřenými víčky se rychle hýbou.

„Lorde," zašeptá naléhavěji. Shrne mu vlasy z obličeje. S trhnutím se probere. Chytí ji za zápěstí. Chvilku mu trvá, než dokáže zaměřit na Scarlett. Pomalu ji pustí, v zelených očích se odrazí bolest.

„P... promiň. Lekl jsem se," mluví namáhavě a dýchá přerývavě.

„V pohodě," posadí se vedle něj, „můžu ti nějak pomoct?"

„Podáš mi, prosím, tu vodu?" chvějící se paží ukáže na láhev.

„Jistě," přistrčí ji k němu. Celou dobu ho pozoruje.

Lord na moment zavře oči a posadí se, dech se mu začíná uklidňovat. Napije se a zaksichtí.

„Díky."

„Nemáš za co."

Zase si lehne. Mlčí.

„Jsi v pořádku?" zeptá se opatrně Scar.

„V rámci možností," ironicky se uchechtne a rukávem propoceného trička si otře čelo.

„Máš tu nějaký oblečení, že jo?" vstane a jde ke skříni. Začne v ní hledat.

„To je dobrý..."

„Ne, není. Převlečeš se, jinak nastydneš, nebo bůh ví co. Takže neodmlouvej. Já vyměním povlečení a zase si lehneš."

„Dojdu se osprchovat..." shodí nohy z postele.

„Jestli tam sebou švihneš..."

"I to je možný," se šklebem se postaví, trochu se zakymácí na nejistých nohách. Bez dalšího otálení se rozejde směr koupelna.

Scar naslouchá každému zvuku, aby se ujistila, že je v pořádku. Mezitím nachystá postel.

Lord se vrátí za nedlouho. Vypadá trochu lépe. „Wow, díky," usměje se.

„V pohodě. Potřebuješ ještě něco?"

Plácne sebou do postele: „Zemřít"

„Ale to snad ne," zakryje ho.

„Cítím se hrozně."

„Můžu ti nějak pomoct? Alespoň na to tolik nemyslet?"

„Nechceš slyšet, co by mi pomohlo... teď už je to lepší. V noci jsem myslel, že to nezvládnu... radši běž. Díky za pomoc."

„Jo. Kdyby něco, zakřič."

„Jasně..." přeruší ho tóny klavíru a vibrace telefonu.

„Chceš to podat?"

„Ne."

„Proč ne?"

„Volá mi fotr."