Opposite Lifes

Prolog

„Mami? Mami!" Volala malá holčička, když běhala v parku. Pak ji uviděla. Mami? Rozběhla se k silnici kde naposledy viděla svou mámu. Doběhla k silnici a poslední co viděla bylo, jak je její maminka vtažena do černé dodávky. A pak jen výbuch a dětský pláč...

O O O

„Ode dneška mi říkej otče, budeš chodit každý týden na hodiny baletu, šermu, čínštiny a na focení. Nebudeš chodit do školky, do školy, nikam. Budeš mít domácí učení. Na nákupy a ven budeš moci jen s Nathali každý měsíc jednou." Ten den se poprvé rozbrečela.

O O O

„Tati mám narozeniny! Můžu ven?" Zavolala vesele malá dvanáctiletá blonďatá dívka. „Adrianno, říkám ti to každý rok, ne!" Sklopila smutně zrak. „Ale tati! Už jsem velká!" Ale to dělat neměla, její otec se velmi naštval. „Moc dobře víš co se stalo Laurin!„ Dívenka se zarazila. „Máma?"

O O O

Dívka menšího vzrůstu zaklepala na dveře od pracovny svého otce. „Dále." S pozvednutou hlavou a velkým sebevědomím vešla a zamířila k velkému stolu. „Otče je mi jak asi víš šestnáct a za týden začíná školní rok. Ve všem co se mám učit mám u testů pouze jedničky a tak tě žádám, abych mohla nastoupit na střední školu. A dřív než něco řekneš, otče jsem na tu školu už přijatá, zkoušky jsem dala na plný počet bodů. Je to návrhářská škola a je to jen přes park, kousek od té pekárny. Prosím otče, moc to pro mě znamená. A abych mohla být v budoucnu modelkou nebo návrhářkou, musím mít školu otče!" Vyhrkla a naléhavě se na svého otce podívala. Ten ji jen s kamenným výrazem sledoval. „Dobře, prvního nastoupíš do školy. Rozvrh ti bude upraven, aby jsi vše stíhala a domů a do školy budeš jezdit pouze limuzínou, a teď běž mám práci." Vyhnal ji, ale jí to bylo jedno. Poděkovala a radostně vyběhla ven.

O O O

„Nathali! Dneska jdeme nakupovat! Musíme mě nachystat na první školní den!" Zasmála se a seběhla schody. „Konečně, musíme toho tolik, hodně prozkoumat!" Nathali jí úsměv opětovala. Vyrůstala s ní už odmalička a jen před ní se mohla chovat jako dítě. „Vždyť už jdu, nemusíme tak spěchat." Zasmála se. „A můžeme do té pekárny? Na muffiny? Prosím." Udělala smutnou tvář. „Ale jistě. Ale už pojď, jinak to nestihneme."