Jsem tvá budoucnost ✓

Část šestnáctá

„Z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu je mi s váma dobře, Williame. Nechápu to," zavrtěl hlavou, jako by se snažil přeházet myšlenky do seskupení, aby dávaly alespoň trochu smysl.

„To je dobře. Aspoň mi nebudeš chtít utéct," bříšky palců jsem pohladil klouby na jeho rukou. Mé ruce si přisunul ke knoflíku kalhot a nechal je tam. Rozepnul jsem je. Stahoval lem po jeho zadku, dokud to šlo. Pak se sám zvedl a sundal je úplně.

Chytil jsem ho za boky a povalil pod sebe. Jednou rukou jsem vjel mezi nás. Dlaní jsem jezdil po látce boxerek, která se začala postupně napínat. Zkoumal jsem jeho tvář a on se mi díval do očí.

Opřel jsem se oběma rukama o postel. Krátkými polibky jsem putoval od rtů až po bříško. Jedním tahem jsem boxerky z jeho nohou odstranil a hodil vedle postele. Ležel pode mnou nahý, nadržený. Navázal jsem polibky pod pupíkem, kde jsem skončil.

Líbal jsem vnitřní stranu jeho stehen, roztahoval nohy, co to šlo, netrpělivě mručel. Záměrně jsem ho trápil, nechtěl jsem mu dát to, po čem toužil.

„Williame," ozval se po minutách vyčítavě.

„Ano?" odpověděl jsem otázkou a navracel se k jeho bradavkám.

„Prosím," zaúpěl.

Zvedl jsem se a chlapec chytil pod krkem.

„Nepamatuju se, že bych ti dovolil říkat mi jménem, když jsme spolu v posteli," chytil jsem ho pevněji. Vzrušeně zachrčel skrz přimáčklé hlasivky. Tolik jsem ho chtěl dostat do bezvědomí. Erekce mě bolestivě tlačila v kalhotách. Byl tak malý, slabý, můj.

Pak se z něj vydrala omluva s příslušným oslovením. Pustil jsem ho. Odkašlal si. Aniž bych cokoliv řekl nebo naznačil, postavil se na čtyři.

Sundal jsem si pásek tak, aby to slyšel. Paže se mu klepaly pod vahou vlastního těla a stresu, napětí, očekávání. Švihl jsem ho po pravé půlce, jenom málo, aby nedostal takový šok. Bylo to něco jiného než rukou. Víc to bolelo.

„Jedna." Další švih. „Dva...tři...čtyři..."

Deset mi přišlo adekvátních. Už se klepal příliš. Měl napůl zlomený hlas a já si chtěl něco užít, potrápit ho, ne nechat spát.

„Tohle bylo jen výchovné, Victore. Doufám, že si to uvědomuješ. Nechceš mě naštvat," výhružně jsem vrčel.

„Ano, pane. Já vím," přikyvoval. „Už budu hodný," řekl sladce.

„Necháme to tedy na jindy. Když víš, že jsi to pokazil."

Položil jsem se na postel a zavřel oči. Předoucí klubko se ke mně přitulilo, o nic víc se nepokoušel. Asi si myslel, že když už bude hodný, pomůže mu to. Mýlil se. Chtěl jsem, aby věděl, že si nemůže dovolit všechno. Nebo spíš, že si nemůže dovolit nic.

Prsty putoval po mé hrudi a kreslil náhodné obrazce. Hladil jsem ho po vlasech. Občas jsem k němu cítil ten silný a protektivní vztah, jaký má otec k malému synovi. Neuměl jsem si ho představit v reálném životě, mezi konkurencí, v normálním světě práce. Bylo to tím, že působil tak male. Určitě by se ztratil, kdyby měl někam jet sám, něco hledat. Ta roztržitost mě na něm trochu přitahovala. Byl takovým tím roztěkaným typem člověka, který v pracovním oděvu zamíří domů, protože se zapomněl převléknout. Přeskakoval od jedné věci ke druhé, nejen v práci, ale v životě. V půlce něčeho si vždy vzpomněl, že měl nebo chtěl dělat něco jiného, tak původní činnost opustil a šel se věnovat tomu druhému, na první naprosto zapomněl. Byl plný nadání, které neuměl prodat. Proto bylo dobře, že byl pod mojí záštitou.