Jsem tvá budoucnost ✓

Část šestnáctá

Občas jsem se díval na kudrnatého chlapce, když si myslel, že ho nevidím. Byl smutný. Byl v rozporu. Z jedné strany si tento bohémský život užíval, z druhé trpěl tím, že byl doprovázen sériovým vrahem. Byl to stav, do kterého jsem ho chtěl dostat, ačkoliv jak se později ukázalo, nebyl naplňující. Až obsesivně jsem toužil po tom, aby zářil a byl naprosto šťastný. Ale to jen ve slabších chvílích, když jsem se zamýšlel nad tím, jaký život by mohl vést, kdybych se mu do něj nepřiřítil jako tornádo a nesmetl ho na temnou stranu.

Pršelo, jako obvykle. Victor posedával na parapetu hotelového okna a koukal ven na ulici.

„Děje se něco?" oslovil jsem ho. Položil jsem mu ruku na rameno a on se na mě podíval.

„Ale ne," usmál se a zavrtěl hlavou. „Už jste to v MERILAS vyřešil?"

„Ano, ano. Nic vážného. Jenom vyzvídají, kdy se vrátím. Měl jsem sto chutí jim odepsat, že nikdy," založil jsem si ruce na prsou a šel se posadit na postel. Victor otočil hlavu mým směrem a přikývl.

„Taky jsem nad tím přemýšlel. Že bychom se nemuseli vracet domů, když...tam pro nás nic moc není," řekl se slyšitelným knedlíkem v krku.

Přejel jsem po něm pohledem a odpověděl mu: „Uvidíme, Victore. Třeba se nám někde zalíbí."

„Líbí se mi tu. Líbilo se mi v Irsku. Dokud jsem nevěděl, že jste tam zabil tu holku," tón jeho hlasu nápadně zhrubl.

„Já si vždy najdu oběti. Je úplně jedno, kde jsme."

„Já vím, ale mohli vás tam zavřít. Náplava z Ameriky a najednou vražda? Mohli si dát dvě a dvě dohromady."

„Ale nedali. Moc se tím zabýváš, to je moje práce. Já se o tebe vždy postarám, neboj se," uklidňoval jsem ho.

„No dobře. Kde jste vůbec odpoledne byl?"

„Venku. Měl jsem nějakou práci."

„Kolik práce?"

„Jen jednu," odvětil jsem mu a svlékl jsem si sako.

„Trpěl?"

„Trpěla. Ale ne až tak dlouho..." potichu jsem mu odpovídal. „Chtěl jsem být zpátky u tebe, Victore. Nerad tě nechávám samotného."

Spustil nohy k zemi, o okamžik později se postavil a přišel si mi sednout na klín.

„Já vím," pohladil mě po tváři a objal. „To je dobrý, Williame. Já to chápu."

„Vážně?" zeptal jsem se. Měl jsem nos vnořený do jeho hrudníku a nasával vůni jeho těla. Pevně jsem ho držel za bok a měl sto chutí ho vzít a užít si s ním.

„Jo, no, snažím se," pustil mě. Postrčil mě, abych si lehl. Povolil jsem. Zvědavost mě donutila rezignovat a nechat chlapce v nadvládě.

Klečel mi nad klínem. Štíhlou rukou si prohrábl vlasy, které vypadaly zrovna pouze hnědě, po rezavé ani stopy. Pomalu si začal rozepínat bílou košili. Byl na něj skvostný pohled...

Chytil jsem jeho stehna, po kterých jsem jezdil nahoru a dolů. Natáhl se pro fotoaparát ležící příhodně kousek od nás a namířil objektivem na mě.

„Co to děláš?" zamračil jsem se na něj.

„Snažím se vás vyfotit, co jinýho," zubil se. „Úsměv, Williame!"

„Jsi neuvěřitelný," pleskl jsem ho přes hýždě a zasmál se.

„Skvělý!"

Odložil foťák a chytl mě za ruce. Byly tak drobné proti mým. Vyčkávali jsme v tichosti, kterou samozřejmě přerušil on.