Svobodná matka v Mystic Falls

Narozeninový speciál

Ne, není to nová kapitola povídky. Je to pouze narozeninový speciál napsaný k rozloučení s jedním blogem při příležitosti mých narozenin. Ale vzhledem k tomu, že se tam vyskytují všechny moje vymyšlené postavy (které se už ve svých příbězích objevily, nejsou mrtvé a vzpomněla jsem si na ně dřív než při psaní téhle věty).

Inspirace převzatá od EBBubeliny, které je také tento speciál věnován.

Ten čas opravdu letí. Úderem dnešní třetí hodiny jsem ranní se to stalo oficiální. Opustila jsem svět "náctek" a stala jsem se oficiálně "cetkou". Dělá to ze mě konečně už dospělou? No, to nevím. Ale rozhodně mi to umožňuje setkat se s mými postavami. Každý rok, přesně na mé narozeniny, se mi zdá jeden sen. Princip toho snu je stejný, byla jsem tam já a moje postavy. Ony se nacházely častokrát v tom stavu, kde se aktuálně nacházely ve svém příběhu. Oproti nim jsem měla výhodu, že jsem u mnohých z nich věděla, co se bude dít. Tak se dělo i dnes.

Otravné ale bylo, že jsem napřed na to setkání musela dojít. Copak mě sen nemůže teleportovat rovnou na to setkání? Ne, místo toho to musí vypadat, jako každý normální den. Ráno mě vzbudí budík. Musím přitom podotknout, že se probouzím na koleji, takže jsem v Praze. Svůj den začnu sprchou, po kterém následuje pochod chodbou jen v růžovém županu, přičemž míjím osobu mužského pohlaví v trenkách s prázdnou konvicí v ruce jdoucí si do kuchyňky natočit vodu na ranní kávu. Inu, typické ráno studentského života na koleji. To moje pak následuje snídaní, nalíčením a převléknutím. Vzhledem k tomu, že se jedná o moje narozeniny, tak si oblékám svoje oblíbené kousky ze skříně. To znamená můj oblíbený černobílý klobouk, černou vestu a bílé triko, poté následuje dilema. Mám totiž na výběr mezi bílou, volánovou sukní anebo bílými kalhoty. Popravdě nejraději bych si vzala na sebe tu sukni, ale je teprve březen, mohla by mi být přeci zima. Nakonec nad tím ale mávnu rukou a oblékám si jí. Tohle je přeci můj svět a já budu rozhodovat o počasí! Možná bych mohla rozhodnout i o účinku báze pod oční stíny a následné výdrži svého líčení. Alespoň bych si tady s tím nemusela dělat starosti.

S tímto vědomím nakonec opouštím náš pokoj, přičemž se loučím se svojí spolubydlící Jájou. Té evidentně nijak nepřipadá divné, kam odcházím, neboť se mě na to vůbec neptá. Nemám ponětí, co má ona v plánu na dnešek, a popravdě je mi to jedno. Tak nějak tuším, že v tomhle snu bude vedlejší postavou, takže mám prakticky ve scénáři předepsáno ji ignorovat. Jakmile vyjdu ven, tak zjišťuji, že počasí je značně chladné a obloha celá zamračená. To má zítra začínat jaro. Nejspíš to někdo zapomněl tomu počasí říct. Asi mu to musím říct nyní já. Věnovala jsem nebi jeden zamračený pohled a obloha se náhle změnila. Rázem vysvitlo sluníčko, které mi posvítilo na nohy a pěkně mi je ohřálo. Když nad tím tak přemýšlím, tak teď po té zimě jsem docela bílá. I když ono já jsem bledá víceméně celoročně. Stačilo by mi obarvit vlasy na blond a Malfoyovi by mě mohli uvítat u sebe v rodině. Draco by ze mě měl pěknou ségru. Možná bych si mohla dát s Rebekou jedno selfie, až ji dnes uvidím, abych pak mohla porovnávat naši bledost.

Jak jsem se již zmiňovala, na to setkání jsem se musela dopravit sama. Bylo to otravné, ale nakonec mi to ani tak nevadilo. Strčila jsem si totiž do uší sluchátka tak typické pro dnešní generaci a pustila jsem si z mobilu písničky ze svého playlistu na Spotify. Cestování mi moc nevadí, hlavně když mám svoje písničky a můžu přitom v klidu přemýšlet. Takhle nedávno možná získala Kate svůj spin-off. Nakonec to dopadá tak, že mě většinou i zamrzí, když nakonec cesta končí. V autobuse to není až tak nenormální, protože to znamená zvednout se ze sedadla a vyjít ven do zimy, jenže párkrát mě to zamrzelo i při chůzi, když jsem dorazila někam. Musela jsem totiž přestat poslouchat hudbu a vyndat si sluchátka z uší. V tomhle případě mě to hned nečeká, protože po vystoupení z autobusu se musím projet metrem, než se konečně dostanu na místo našeho setkání.