I can't love demon [H.S] CZ

▲3.chapter▲

*Prosím přečtěte si příběh úplně od začátku! Trochu jsem to pozměnila a hlavní postavě Hope přidělila adoptivní rodinu:)

Od Danielle je to domů zhruba 20 minut chůze. Takže jsem si ty 2 zastávky busem nechala klasicky ujít a radši se prošla na čerstvím vzduchu.

Na čtvrteční večer byl venku celkem klid. Všichni zalezlí doma.
Za 5 minut kolem mě projeli jen 3 auta.

Obvykle si na tyhle nudné prázdné procházky beru sluchátka a pouštím si písničky, ale smůla. U Dan se mi samozřejmě vybil mobil. Takže nic.

,,Ježiši Kriste!" vyjekla jsem vylekaně a křečovitě se chytla za límec svého polorozeplého kabátu.

A to byla má přirozená reakce na sesypané krabice u popelnice kousek ode mě. Blbá kočka.

Jen co se tlukot mého srdce zpomalil, zakroutila jsem paranoidně hlavou a uchechtla se.

Pokračovala jsem dál v cestě a chytl mě další malý infarkt, tentokrát díký rychle běžící osobě naproti mě. Po chvíli jsem zjistila, že je to jen nějaká ženská, která si dává podctivý večerní jogging.

Už jen 10 minut a jsem doma. Abych řekla pravdu, radši bych dnes přespala u Dan..Možná bych tam zůstala i celý týden. Máma má poslední dobou nějaké nervy v práci...Táta se zas poslední dobou furt hádá s Justinem k vůli škole. Jediná Grace je v pohodě, ale to bude asi nejspíš k vůli tomu že jí jsou jen 4. 

,,Oughh" stačila jsem ze sebe dostat předtím, než jsem se krásně rozproztřela předkem svého těla na ten příjemně tvrdý chodník.

,,Auu" mňoukla jsem a přičemž jsem se pomalu stavěla na čtyři.

,,Bezva, to bude zase keců" zamrmlala jsem si pro sebe při pohledu na můj nový, avšak ušpiněný kabát.
Ještě jsem si na kolenech oprášila stehna a chtěla se začít zvedat, před sebou jsem uviděla staženou pomocnou ruku. Co to?

Zvedla jsem svůj pohled k majiteli té ruky a na moment se zděsila. Do obličeje vysokého muže nešlo přes stín lampy vidět.

Nechtěla jsem, ale nakonec jsem ruku přijala a nechala se tak vytáhnout na vlastní nohy.

Ještě před 10 sekundami tu nikdo nebyl. 

,,Děkuju" vydechla jsem a prohrábla si vlasy, které mi spadli do tváře. 

,,Není zač" odpověděl hluboce a já se na něj po 2. podívala.
Nyní jsem si díky dostupnému světlu nedaleké lampy mohla prohlédnout onoho muže.

Nevěřila jsem vlastním očím. Byl to ten samý muž z rána s kterým jsem sdílela svou oblíbenou kavárnu.
S tím rozdílem, že teď na sobě neměl ty tmavý brýle, avšak barvu jeho očích jsem v tom nočním světle pořádně nerozpoznala. Duhovky měl zabarvený temnou barvou.

,,Proč mladá slečna courá povečerech takhle sama venku?" zeptal se přívětivě po krátkým trapným tichu.

Co je mu do toho?

,,Já jen, že to není touhle dobou moc bezpečné"

Zdálo se mi to, nebo mi právě odpověděl na mou otázku, kterou jsem vychřkla pouze v duchu?

Trochu jsem se ošila a rukama si objala vlastní tělo.

,,Proč myslíte?" zeptala jsem se.

,,Je asi, teprve půl osmé" dodala jsem při pohledu na mé hodinky na zápěstí.

,,Zlu na čase nezáleží" odpověděl mi krátce po té. Jeho slova mě začala děsit, ale ještě víc mě zděsil jeho křivý úsměv. Úšklebek při kterým tu větu řekl.

,,V tom případě je nebezpečí celodenní"řekla jsem chytře a narovnala se.

,,Ano, ale přes den tu jsou lidi, případní svědci a větší provoz"

,,Teď-" rozhlídl se kolem nás.

,,-tu nikdo není" podíval se zpátky na mě.

,,Krom nás dvou samozřejmě"dodal a pokrčil rameny.

,,No vidíte, nikdo tu není" cukla jsem s pažemy ve vzduchu.

,,Ledaže, by jste to zlo byl vy" uchechtla jsem se a pomalu zas rozpohybovala své nohy mým směrem.

Prošla jsem kolem něj v očekávaní, že mě bude třeba následovat, jelikož jsem ani netušila, kterým směrem ke mě přišel.

,,To nemohu popřít" řekl zamnou a já se zastavila. Ohlídla jsem se na něj ale ten muž už tam nebyl.
Silně ve mě hrklo. Kam zmizel? Ještě před chvilkou-

,,Bojíš se snad?" vydechl mi najednou hlubokým hlasem do ucha.
Prudce jsem se za ním otočila a měla sto chutí ho praštit.

Na rtech mu hrál posměšný úšklebek.
Ten zmetek stál vedle mě.

,,Ne" protočila jsem očima a zase se otočila.

,,To se ještě uvidí" zachraptil tichým hlasem. Radši jsem to ignorovala.
Nevěděla jsem proč na mě vůbec mluví, proč mi říká takové věci...

Jediný co jsem věděla bylo, že jsem chtěla co nejdříve být ve svém pokoji a spát.

,,Naschle" zvolala jsem na něj bez toho aniž bych se otáčela. 

,,Naschle Hope" řekl. Vykulila jsem oči. Jak ví sakra mé jméno?!

Ještě jednou jsem se na něj otočila a už tam zase nestál. Ohlídla jsem se teda i na strany, všude kolem. Nikde nikdo.