Supernatural

21. kapitola

Několikrát jsem zamrkala, abych samu sebe přesvědčila, že to není jen zlá noční můra. Bohužel, jedním štípnutím do paže jsem uvěřila, že Christian stojící přede mnou, není jen výplod mé bujné fantazie.

Udělala jsem krok stranou ve snaze ho obejít, ale on mi jedním pohybem zatarasil cestu. "Dovolíš?" zeptala jsem se s přísným pohledem. Nejspíš jsem už měla strachu plný zuby a bylo načase, postavit se mu čelem.

Christian nevypadal, že by býval ustoupil. "Je to důležitý."

"Nemám čas. Můj odvoz nečekaně zmizel, takže musím stihnout autobus." náhlý úprk Annie ale rozhodně nebyla jen náhoda. Uvědomovala jsme si, že to byla jeho práce. A i přesto, že jsem moc dobře věděla, že kdyby došlo na nejhorší, neměla bych šanci, utéct mu, volila jsem poněkud troufalý tón. "Takže kdybys mi laskavě uhnul z cesty, byla bych ti vděčná."

Pevný stisk Christianovy ruky mě přinutil zastavit. Ani jsem nezkoušela trhnout paží, bylo mi jasné, že by to bylo naprosto zbytečné. "Svezu tě."

Odfrkla jsem si. "Ne, díky."

Samozřejmě, že mě ani nenapadlo, lézt k němu do auta, a vůbec s ním kamkoli chodit, ale taky jsem si uvědomovala, že pro něj není problém, mě donutit. Možná jsem měla nadpřirozenou superkinetickou sílu, ale dokud jsem ji nedokázala použít, nepředstavovala jsme pro něj žádný problém.

Udělal přesně to, co jsem od něho očekávala. Dřív, než jsem vůbec stihla otočit hlavu nebo alespoň zavřít oči, s hlubokým pohledem mi řekl: "Uděláme si výlet autem. Nebudeš nic namítat a budeš tak laskává, že uděláš všechno, o co tě požádám."

Ačkoli to bylo naprosto proti mé vůli a moc dobře jsem si uvědomovala, že s ním nechci strávit ani minutu svého času, bez otálení jsme se rozešla k jeho černému Jeepu a nastoupila na straně spolujezdce.

"Připoutej se." Řekl, jakmile dovřel dveře.

Neodpustila jsem si hořký smích. Přišlo mi to absurdní, ale i přesto mi ruce automaticky vystřelily k bezpečnostnímu pásu. S ironickým pohledem jsem Christianovi pak řekla: "Vážně to je nutný?"

Neodpověděl, nastartoval a vyjel z parkoviště. Napojili jsme se na hlavní silnici, ale po pár metrech sjeli na polní cestu. "Kam jedeme?" zeptala jsem se.

"Na výlet." Odpověděl stroze. "Můžeš tomu říkat rande, jestli chceš."

Pohlédla jsem z okýnka. "Po opuštěné cestě?"

Pootočil hlavu, rty v koutcích zakroucené nahoru a v očích své dětské já. "Mám dost vytříbený vkus, co se tajných schůzek týče." Jízlivý jako vždy. Přes to, jaký k sobě se Sasukem cítili odpor, v jistých věcech se ani trochu nelišili.

Celou dobu jsem myslela jen na možnost úniku. Ještě se ani nezačalo stmívat, takže jsem přesně viděla, kudy projíždíme. Snažila jsem si zapamatovat záchytné body, abych později trefila domů. Ale až to tu polije tma, nepomůže mi ani má fotografická paměť.

Pohnula jsem hlavou mírně doleva a periferním viděním zkontrolovala Christiana. Pohled nespustil od silnice a tvářil se neobvykle vážně. Podívala jsem se stejným směrem, ale jediné, co jsem viděla, byly kapky vody narážející do předního skla a kmitající stěrače. Kdy začalo pršet?

Brzy jsme zastavili někde na kraji lesa. "Tak jak to bude probíhat?" zeptala jsem se a pohledem přejela po jeho mohutné paži tahající za ruční brzdu. S takovými svaly by neměl problém, rozdrtit mi krk.

Zatvářil se zmateně. "Co jako?"

"Moje smrt nebo cokoli, co se mnou chystáš provést."

S unaveným povzdychem si promnul oči. Pak klidným hlasem řekl: "Kotě, nehodlám tě zabít ani žádným jiným sobě prospěšným způsobem zneuctít tvé tělo. Nehledě na to, jak silně mě to láká, mám svou důstojnost a poznám, kdy má dívka zájem a kdy ne." Koutky se mu zvedly ve stejný okamžik, kdy mé tváře nabraly barvu růží.