Před šesti lety utekla z domova. Za tu dobu se mnoho změnilo. Teď už není sama, a proto se nemůže jen tak vrátit.
Ale když ji zavolá starý známý s žádostí o pomoc, nemá na výběr. Musí mi pomoct. I když to znamená, že se musí vrátit do svého rodného...
Nakonec jsem zanechal svých úvah a zamířil k domovním dveřím. Chystal jsem se vzít za kliku, když se dveře otevřely, a kdybych neměl své upíří reflexy, tak by mě trefily do obličeje.
„Jé, promiň," vyjekla mladá dívka stojící u zdi. „Já jsem tě neviděla."
Přeměřil jsem si tu dívku před sebou pohledem. Vypadá to, že se chystala někam něco slavit. Byla oblečená do krátké úzké džínové sukně, která ji končila v půlce stehen, a nohy měla obuté do černých bot na nízkém podpatku. Kromě toho na sobě ještě měla fialové tílko s vázáním kolem krku a díky tmavě hnědým vlasům vyčesaným do drdolu tak měla dokonale odkrytý krk. Přímo se nabízela k nakousnutí.
„Nevadí," zavrtěl jsem hlavou a ušklíbl jsem se. „Naštěstí mám dobré reflexy."
Přistoupil jsem o krok blíž a opřel jsem se rukou o zeď těsně vedle její hlavy. Snížil jsem tak vzdálenost mezi námi na pouhých několik centimetrů.
„Ale možná bys mi za to mohla pomoct," navrhl jsem a podíval jsem se jí do očí. „Co kdybys mi řekla, kde bych našel někoho jménem Salvatore?"
Dívka se na mě podívala svýma světlýma očima. Poznal jsem na ní, jak jí vadí, že jsem narušil její osobní prostor. Jenže jsem se jí díval do očí a ovlivňoval jsem ji, takže neměla na výběr. Zbožňuji tuhle upíří schopnost donutit lidi dělat, co chci já.
„Najdeš ho v jednom bytě ve druhém patře. A proč vlastně..." Chtěla ještě něco říct, ale zarazila se. Hned jsem pochopil proč. Ona to jako člověk slyšet nemohla, ale mohla cítit vibrace svého mobilu. Vyndala ho z kabelky a zmáčkla tlačítko. „Hned tam budu," řekla do mobilu dříve, než volající na druhé straně mohl něco říct. Následně mobil vypnula a schovala ho zpátky do kabelky.
„Někam pospícháš?" zeptal jsem se. Zároveň jsem se opřel i druhou rukou o zeď a omezil jsem jí tak možnost úniku. Nespěchal jsem za Stefanem a malá svačinka neuškodí, přestože jsem před chvílí jedl. Tahle holka by mohla být dobrý dezert. V podstatě by se dalo říct, že si o to v tomhle oblečení přímo říká.
„Jo," odsekla trochu otráveně. „Mám zpoždění na setkání s kamarádkou, takže si Stefana najdi sám. Druhé dveře nalevo. Ty schody nahoru snad zvládneš vyjít."
S těmi slovy se sehnula a podklouzla pod mojí rukou. Mohl jsem ji zastavit, ale nechal jsem ji jít. Překvapilo mě, že znala až tak dobře Stefana. Že by konečně pustil blondýnu k vodě a následoval mého vzoru? Anebo mu to možná schvaluje. Vždyť na ovlivnění nějaké holky a na troše užívání si s ní není nic špatného. Možná to tak Stefan začal dělat. Jenom mě trochu zaráží, že na sobě neměla žádné kousance. I když Stefan by byl schopný ji potom uzdravit.
S těmito úvahami jsem vyšel schody nahoru a podle slov brunety jsem zamířil k příslušným dveřím.
„Cos zase zapomněla?" zaslechl jsem za dveřmi známý hlas a vzápětí se otevřely dveře. „Damone?"
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
