Za hranice času ✔ [HP FF]

PROLOG

Nenávidím Snapea! Jak může někdo takový vůbec existovat?

Zrovna jsem pro něj psal školní trest, který mi zadal jenom kvůli tomu, že jsme se s Ronem bavili v jeho hodinách o famfrpálu.
Copak je to nějaký zločin? Celý Zmijozel žvanil, ale ne, on musí dát školní trest zrovna nám. Ron ho už napsal po škole a teď musel jít k Filchovi, pomáhat mu s odstraněním hnojůvek, které narafičili Fred s Georgem.
Samozřejmě já musel slíznout ten horší trest, takže mám rande se Snapem!
Ještě nevím, co mě tam čeká, ale začínám panikařit.

***

Byl jsem tu.
Učebna lektvarů byla místnost ve sklepení bradavického hradu, jejíž stěny byly lemovány policemi s různými mrtvými zvířaty ve sklenicích a chrličem v koutě, jemuž vytékala z tlamy voda do kamenného umyvadla.
Teď, když si Snapea zavolal ředitel a já tu musel zůstat sám, působila celá učebna ještě strašidelnějším dojmem.
Co nejrychleji jsem dopsal trest, který měl být na téma „Proč nesmím vyrušovat v hodinách?". Samozřejmě jsem tu větu trochu opravil, takže tam je „Proč musím vyrušovat v hodinách?". Vím, že hodně riskuji a nechci kolej připravit o body, ale už mě štvou ty jeho věčný tyranie, tudíž jsem tam shrnul to, proč je nejhorší profesor pod sluncem a že i Filch by byl lepší profesor.

***

Zaklepal jsem na dveře Snapeova kabinetu a čekal, až se zevnitř ozve ledový hlas, ale nic takové nepřicházelo. Zaklepal jsem znovu, ale pořád nic. Podle hodin jsem tu byl o deset minut dříve, a proto jsem se rozhodl bez vyzvání vstoupit do místnosti.
Potichu jsem za sebou zavřel dveře. V tomhle kabinetu jsem byl už podruhé. Poprvé, když jsme s Ronem přijeli do Bradavic létajícím autem a Snape nás chtěl vyhodit, ale naštěstí do toho zasáhli Brumbál a ředitelka naší koleje profesorka McGonagallová.
Ale teď to bylo něco jiného. Byl jsem o tři roky starší a alespoň za světla! Ani si nedokážete představit, jak je to tu strašidelný, když se vplížíte do kabinetu profesora, který vás nesnáší a navíc ještě hůř, učí lektvary.

Popošel jsem k velké polici, kde měl vystavěné všemožné lahvičky s tekutinami, které neměly zrovna vábnou barvu.
Moc jsem si je neprohlížel, protože mě zaujala blýskavá věc, jež ležela na stole. Došel jsem k ní a zvedl jsem ji opatrně do rukou.
Ve svitu slunečních paprsků se blyštila ještě víc a já po pár dotecích zjistil, že je to něco jako malá truhlička.
Chtěl jsem ji otevřít, ale podle všeho byla zamčená. Vytáhl jsem tedy svou hůlku, kterou jsem měl zastrčenou v pravé kapse, a namířil ji na krabičku.
„Alohomora!" vykřikl jsem a truhlička se trhnutím okamžitě otevřela.
Neviděl jsem nic. Světlo, které vyzařovalo z truhličky, mě natolik oslepilo, až jsem zakopl o stoličku a spadl i s krabičkou na zem.
Očekával jsem tvrdý pád, ale ten nepřicházel. Vlastně jsem nic neslyšel, kromě vlastního dýchání.
Otevřel jsem oči, ale nic jsem neviděl. Všude byla tma.
Začal jsem panikařit, až do té chvíle, kdy se postupně začaly objevovat šmouhy, které se postupem času zaostřovaly. Za chvilku jsem byl na místě, kde jsem to dobře znal. Byl jsem u jezera.
Po nějaké době jsem uslyšel první zpívající ptáčky a šustění podzimního vánku. Stromy se pohybovaly ve větru a já měl chuť začít tančit.
No dobře, tak to zrovna ne, ale moc jsem o tom nepřemýšlel, protože jsem spatřil první lidi, ale když sem se k nim chtěl rozběhnout, ucítil jsem zimu. Nemohl jsem dýchat. Topil jsem se.
Chtěl jsem vyplavat, ale jako bych měl k sobě přivázanou těžkou kouli, která mě táhla dolů.
Byl jsem bezmocný, věděl jsem, že nastal můj konec, ale v poslední chvíli mě zachytila něčí ruka a vedla mě na hladinu.
Někdo mě vytáhl až na břeh a já se snažil zaostřit na mého zachránce.
„Děkuji za záchranu života. Jo, já se jmenuji Harry, ty?"
„Ahoj, já jsem Severus."