Můj průvodce

Prolog

Kdysi dávno, kdy jsem byla ještě malé škvrně a neuměla vyslovit hlásku „ř", jedné jasné noci se událo něco příšerného. Vše si pamatuji, jako by se to stalo včera. A noční můry mne provázejí dodnes...

Vzpomínám si, jak mnou matka třásla a snažila se mě vzbudit. Když jsem otevřela oči, kolem bylo světlo, spousta světla. Přemýšlela jsem, jestli je vůbec ještě noc. Do nosu se mi náhle dostal štiplavý pach kouře. Jakmile jsem otevřela ústa, abych se matky zeptala, co se děje, okamžitě jsem se rozkašlala. Popadla mne za ruku a táhla ven z pokoje. Pamatuji si, že jsme na sobě obě měly jen noční košilky.

Vyběhly jsme ven a já na malý zlomek vteřiny zahlédla, co se dělo. Všude samý oheň a kouř. Panikařící lidé pobíhající sem a tam. A piráti podpalující domy. Matka mi okamžitě zakryla oči. Stále jsem však cítila žár ohně za svými zády. Kouř se mi dral do úst i nosu. Zvedal se mi z toho žaludek. Všude kolem křik, řehot a praskající dřevo.

Stále mi zakrývajíc zrak mě vzala do náručí a rozběhla se ulicí pryč. Tiskla mě k sobě, až jsem téměř nemohla dýchat.

Najednou se však prudce zastavila. Jeden z násilníků stál přímo před námi a zeširoka se usmíval. Vtom někdo chytil moji matku a další člověk jí mě vytrhl z náručí.

„Co s ní?" zeptal se ten, kterému se máma vytrvale vzpírala. Proti robustnímu pirátovi však neměla nejmenší šanci.

„Ta nám nebude k ničemu," usoudil muž, jenž mi nepříjemně silně svíral paži. „Zabít."

Po těch slovech jsem se začala panicky vzpírat, pištět a snažila se vymanit z jeho sevření. Samozřejmě to bylo nemožné. Mohla jsem se jen dívat na brečící matku, jak roztřeseným hlasem prosí o svůj život. Jakmile se pirát napřáhl s nožem, zavřela jsem oči. Chvíle ženského křiku a poté už jen zvuky okolí...

Trhnutím rukou, které mi málem vykloubilo rameno, mi pirát rázně naznačil, že jej mám následovat. Za doprovodu neskrývaného pláče jsem za ním vystrašeně klopýtala, nic jiného mi nezbývalo. Když jsem se rozhlédla kolem, všimla jsem si, že jsem zdaleka nebyla jediná, koho si odváděli na svoji loď. Převážně mladé ženy a děti nedobrovolně vstupovaly na pirátskou loď. Ihned mi došlo, proč je shromažďují. Otroctví.

Věděla jsem, že musím utéct, jinak mě potká vážně špatný osud. Proto jsem sebou začala zběsile smýkat. Cítila jsem, že tato taktika nefungovala, proto jsem se zahryzla do ruky svého věznitele. Co nejhlouběji, jak jen jsem mohla. Muž bolestně zařval, i tak mě však nepustil. Naopak mi dal ránu do hlavy jílcem meče, tak silnou, až jsem ztratila vědomí.

***

Kvůli svému malému vzrůstu jsem stála v přední řadě, spolu s dalšími dětmi nejen z našeho pobřežního městečka. Vedle mě stál kluk, o pár měsíců mladší, a držel se mě za ruku, jako bych jej snad mohla ochránit.

Jeden postarší muž z davu na něj ukázal a zakřičel: „Kolik chcete za tohoto?"

Cítila jsem, jak klučina více stiskl moji ruku ve své drobné dlani. Ze strany pirátů po krátkém zvažování zazněla v odpověď poměrně směšná částka. Muž se prodral mezi lidmi, vytáhl měšec s penězi a podal jej jednomu z prodávajících. Ten přepočítal mince, načež strčil do chlapce vedle mě.

Při pohledu na kupujícího jsem pocítila vůči klukovi lítost. Viděla jsem mu v obličeji, že dobré úmysly rozhodně nemá. Ještě více se mě však zmocnil strach z toho, že bych mohla skončit u někoho podobného, ne-li horšího.

Lidé se pomalu vytráceli, někteří s nově koupeným majetkem, jiní jen s prázdnýma rukama. Já pořád stála mezi zbylými otroky, pouze ve špinavé noční košilce a s rozcuchanými vlasy.

Slyšela jsem, jak se domlouvají, že štěstí zkusí zase zítra. Nemohla jsem se rozhodnout, zda by bylo horší skončit u starého tyrana, nebo strávit další noc ve vlhkém, špinavém skladu lodi, o hladu s dalšími spoluvězni.

Zahlédla jsem blížící se postavu ve tmavém plášti, jehož kapuce jí zakrývala obličej. Zajel rukou pod plášť a vytáhl malý měšec. Dopadl před mé nohy a nezpůsobil mnoho cinkání. Jeden z pirátů se po něm okamžitě natáhl. Zkušeně jej potěžkal.

„Za tak málo chcete koupit život?" obrátil se k muži pohrdavě, ale zároveň se potutelně tlemil.

„To malé pískle za víc nestojí," ohradil se. Z jeho hlasu jsem slyšela mužnost, ale i stáří. Jakmile jsem si uvědomila, že si mě chce koupit, projel mnou strach

„Přihoď ještě jednou tolik a můžeš si ji odvíst," promluvil smlouvavě.

„Nic víc nemám, ber, nebo nech být," odsekl kupující pohrdavě.

Pirát se chvíli rozmýšlel. Pořádně si mě prohlédl. Já se snažila vyhýbat očnímu kontaktu. Srdce mi zběsile bilo.

„Fajn, je tvoje," přistoupil nakonec na jeho nabídku a strčil do mě.

Chvilkově jsem zavrávorala a málem spadla z dřevěného pódia. Když jsem opět našla rovnováhu, nešikovně jsem slezla.

Muž v plášti mě chytil za zápěstí. Nebyl to moc pevný stisk, ale já byla vysílená a ani mě nenapadlo utéct. Stejně bych to nedokázala. Navíc, co pak? Živila bych se odpadky a přicházející zimu bych zřejmě nepřežila. Bylo mi do breku z toho, jak bídně jsem na tom byla.

Když muž zjistil, že se nijak nebráním a nejevím známky pokusu o útěk, pustil moji ruku.

„Tvé jméno?" zeptal se mě.

Otázka mě zaskočila, proč by chtěl znát mé jméno? Neměla jsem co ztratit, proto jsem mu odpověděla.

„Kana."

Ahoj,

jsem ráda, že jste si přečetli prolog mého nově vydávaného příběhu. Už jej mám dlouho dopsaný, jen jsem byla moc líná opravit chyby a přidat to sem.

Ujišťuji vás, že příběh je krátký, má jen pár kapitol. Jedná se hlavně o příběh spíše na zamyšlení, přestože některé může oslovit i jeho děj.

Tak, co na to říkáte? Budete číst dál? Co myslíte, kdo byl muž, co si kanu koupil? A jaký bude její osud? Budu ráda, když se vyjádříte do komentářů (konstruktivní kritika mě nijak neurazí ani nepodráždí), samozřejmě i každou hvězdičku nebo co to tady na Wattpadu je.