4. Zatnout zuby

125 11 3
                                    

Nick se na mě naposledy povzbudivě usmál a pak zmizel v proudu lidí procházející ulicí.

Rozhodla jsem se vejít dovnitř. Kdybych jen věděla, co mě čeká uvnitř, nikdy bych ty dveře neotevřela.

Klid Jessie, klid.
Podle Nickova popisu - velmi podrobného popisu - vím, že Bill má kratší hnědé vlasy. A je celkem vysoký. (Upřesnění: Podle Nickových slov je vyšší než já a menší než on. Což znamená, že má něco mezi 165 a 187 centimetry. Skvělé.) Prý ho hned poznám, nebo alespoň on pozná mě.

Důležitým faktem zůstává, že jsem nevěděla, jestli chci Billa skutečně poznat. Poslední chvíle, kdy jsem se mohla sebrat a utýct byla právě tahle - když jsem stála několik metrů od vchodu do kavárny tak, aby mě nikdo zevnitř nezpozoroval. A věřte mi, že jsem to udělala hodněkrát. Občas jsem toho litovala, ale v tu chvíli jsem děkovala bohu, že jsem v sobě odvahu na útěk našla. Jenomže to není správný přístup. Měla bych být dospělá. Mít kontrolu nad svým životem, ne zbaběle utíkat. A teď je chvíle, kdy to zlomím.

Vešla jsem do kavárny s protivným zavrzáním dveří. Úderná vůně kávy mě praštila do chřípí a můj sluch pohladila jemná jazzová hudba. Krásná kavárna. Ale kvůli ní tu nejsem.

Rozhlédla jsem se a viděla klidné tváře. Všichni před sebou měli šálky, hrnky, nebo skleničku a někteří i talířek se zákuskem. Udělala jsem několik zbloudilých kroků a nejistě se otáčela po kavárně. A věřte, nebo ne (ale raději jo), seděl tam. Seděl v jednom z těch krásných boxů s koženou sedačkou a vyřezávanými opěradly z mahagonového dřeva. Četl si noviny a při pohledu na něj a jeho výraz jsem si vzpomněla na svá studentská léta na umělecké škole. Moji spolužáci měli podobný výraz, když si četli knihy o Klimtovi či Van Goghovi. Takový ten důležitý. Byl to Bill. Věděla jsem to jistě. Musel to být on. Nick říkal, že ho poznám. A já ho poznala.

"Ahoj," řekla jsem.

Nezakoktala jsem to, navzdory své nervozitě. Řekla jsem to plynula a možná i trochu sebevědomě.

"Ahoj," odpověděl mi trochu překvapeně.

"Je tu volno?" zeptala jsem se.

Bylo.
Nervozita spadla po pár větách.

Bylo to první rande, za které jsem Nickovi poděkovala. Neptejte se mě na to, s jakou příchutí jsem si dala latté, já vnímala jiné věci. Ten pocit byl povznášející. Krásně jsem si popovídala a nabyla pocitu, že i taková divná trubka jako Jessica Jones může mít chlapa.

Ale jak jsem řekla, v tu chvíli jsem byla poblázněná, nevěděla jsem, co jsem tímhle vším spustila.

***
"Dobré ráááno, Nickoušku!" pozdravila jsem Nicka vesele.

"Kde jsi vzala tak dobrou náladu? Po tom, co stalo včera?"

Tak moment - jak Nick ví, co se včera stalo? A proč bych neměla mít dobrou náladu?

"Jak to myslíš? Bylo to skvělý."

"Myslím to tak, že mi Bill volal, že tě tam nikde nevidí. Že jediná holka, která odpovídá mému popisi a přišla v ten čas seděla u nějakého týpka a jeho si ani nevšimla. Takže mi, prosím řekni, že to není tak, jak to vypadá."

A sakra.

Novinářka: Láska na první omylWhere stories live. Discover now