1. Vítejte v mém světě

327 24 14
                                    

Veledůležitá poznámka: Všímejte si, zda jsou u přímé řeči uvozovky. Pokud tam nejsou, mluví si sama pro sebe v duchu.

Můžu o sobě říct, že jsem novinářka. Můžu o sobě říct, že úspěšná novinářka s životem, který by vám mohl každý závidět. S životem, který oplývá dobrými přáteli, profesními úspěchy a závistihodnou milostnou stránkou. A nebo vám raději řeknu, že jsem mladá nezadaná žena, vděčná za každý otisknutý článek a žadonící o pozvání na večírek. To už nezní tak dobře, že?

Vítejte v mém světě.

Tuhle větu vídávám hlavně v dívčích románech červené knihovny, kdy Laura, Emanuela, Sabrina, Linda nebo podobné zajímavě znějící jméno, představují svůj hrozný život plný celibátu a života nezadaných teenek. Vzápětí do knihy vstoupí Jakub, Tomáš, David nebo podobné nezajímavě znějící jméno a obrátí svět hlavní hrdinky naruby. Ujišťuji vás, že tuhle větu jsem nevyřkla s vědomím, že by se kdy něco podobného vůbec mohlo stát. Ani omylem. 

Můj svět se skládá s různých střepů příhod, náhod a trapasů, přičemž má každé jinou barvu, tloušťku a strukturu a asi si dokážete představit, jaká slátanina by z toho vznikla, kdybychom se pokusili z toho složit okno. Mým životem neustále přebíhá několik šílenců, z toho někteří jsou mí přátelé, jiní zase kolegové. Ať dělám, co chci, nikdy nemám klid a nikdy se mi nepodaří věci tak, jak bych skutečně chtěla.

Vítejte v mém světě.

Běžně se má mysl soustředí na mé pracoviště, které je snad strůjcem všech mým osudných havárií, zvlášť, když vaši spolupracovníci jsou idioti.

Začněme s Nickem. 

Nick Davies je vysoký pohledný třicátník, který srší sarkasmem a barvami. (Lidé o něm říkají, že je gay. Kde je pravda, neví ani on sám.) Sdílí se mnou kancelář a - nevím proč - mívá hrozné nutkání utahovat si z mé postavy nebo z mých neúspěchů v oblasti lásky. Ale nebojte se, já mu to vždycky moc ráda vracím. I s úrokem.

Jako namyšlená Američanka by se dala popsat Amy Myers. Je to opravdu ta typická Američanka, která nosí vysoký podpatky, ačkoli má sama minimálně metr osmdesát a její módní cit je v Británii považovaný za uznalý a originální. Očividně. Nickovi zakázala do její kanceláře chodit - vymluvila se, že na jeho módní výstřelky má alergii. Mně nadává do tlusté angličanky bez špetky humoru. Nesnáším ji. Ale až ji vrazím její podpatky do prdele a pověsím ji za její piercing v pupíku, určitě sklidím potlesk a uznání, co se týče mého smyslu pro humor. Nepochybně.

Pak tu máme Scotta a Stuarta. Jsou to dokonalí trotlové. Kancelářské krysy. Šprti. Nerdi. Lezou šéfovi do řiti s takovou pravidelností, že by se dalo říct, že se tam už utábořili. Člověk by řekl, že lidé jako oni zkazí srandu, ale opak je pravdou. Jenomže o tom nevědí.

Každý tým má také svého Don Juana. Tím je Matt. Matthew Allen je takový ten kluk, který se opře o váš stůl, když projde kolem a nemá co na práci, začne klábosit o náhodných hovadinách, napínat svaly a kolísat hlasem, nejspíš s pocitem, že je to mužné a holky na to letí. Ve skutečnosti stále zůstává tím namyšleným anglickým floutkem, se kterým se žádná slušná holka dohromady nedá.

Matt pracuje v našem magazínu ve sportovní rubrice, Amy v módním koutku, Scott a Stuart v běžných aktualitách a tématech a já s Nickem máme na starosti celebrity. Což by upřímně mohlo vypadat zajímavě, ale není.

"Je už půl jedný, víš, co to znamená?" ozvalo se z té části kanclu, který patřil Nickovi.

"Že nestíháš Mickeyho klubík?" odpověděla jsem sarkasticky.

"Ne, Jessie. Ten dávají ráno."

Vztekle jsem vydechla a zvedla zrak od počítače. Nick takový byl vždycky. Na to už jsem si dávno zvykla. A upřímně, právě proto mě Nick nikdy nezačal nutit a nikdy mě nenechal tonout se ve špatné náladě.

"Tak, co se děje?"

"Nic, chci jít na oběd. Otevírají novou veganskou restauraci a já potřebuju někoho, kdo to zná, abych náhodou nesnědl třeba část rostliny, kterou se vylučuje."

Křečovitě jsem přivřela víčka a zadívala se do stropu.

"Nicholasi, věř mi, že kdyby existovala rostlina, která vylučuje tak, jak ty si myslíš, určitě by ti jí nedali na talíř k obědu ve veganské restauraci."

Dnešek je v něčem jiný. (Ta věta zní jinak, než chci, aby zněla.) Obyčejně Nicka stírám jedna báseň a užívám si vítězství, ale dnes... Nějak se mi ty vtipné hlášky zadrhly v hrtanu.

"Ty víš, jak to myslím. Nechci chodit na obědy sám. Když přišla do redakce Amy, myslel jsem si, že bude fajn, když píše do fashion rubriky, ale ona nemá vůbec vkus a není přátelská."

"Na to, že nemá vkus jsi přišel jak? Že neuznává tvé duhové kšandy a motýlka na zápěstí?"

"Jsem originální, abys věděla," bránil se pištivým hlasem.

"Umři," řekla jsem krátce a úderně, zatímco jsem si strkala věci do kabelky.

"Jak je ta restaurace daleko, Nicku?"

"Jen kousek a uvidíš, jak ti tam bude chutnat a navíc... musím si s tebou promluvit."

"Tak to teda ne! Jestli ti jde o tohle, řekni mi to rovnou a nesváděj to na svůj hlad. Všichni stejně víme, že jsi anorektička, Nicku."

Ani si nedokážete představit ty dlouhé chvíle, kdy mi Nick barvitě popisoval své diety. Patřila mezi ně klasika jako celerová dieta, melounová (to přinesl do práce krásný červený meloun, z čehož vyplynulo, že se z této diety pro něj stala "hladová dieta" a pro nás "dobrá svačinka"), nejvíc ale mezi všemi blyštila dieta mléčná. To si takhle Nick přitáhl plnou lednici kozích produktů jako sýr nebo jogurt, který smrděly jako kdyby tam koza samotná byla minimálně týden mrtvá naložená ve vlastním hnoji. Dokonce k nám do kanceláře přiťapkala Amy. Stěžovala si na to, že její orchideje mají jiný rozpětí květů nebo něco takového...

Bylo to hrozné, když jsme se všichni opět viděli po Vánocích. Nicka každý nenáviděl, zvlášť při tom faktu, kdy si stěžuje na nadváhu, zatímco váží stejně jako já a to je k tomu o dvacet centimetrů vyšší. Tak.

"Anorektička? Nemůžu za to, že jsem tlustý!"

"O tomhle s tebou nebudu diskutovat. Řekni mi tu zprávu hned."

"Ne. Musím ti ji říct u oběda."

Nemám ráda tyhle dohady, jsou nudné a nic nepřináší. Rozhodla jsem se tedy s Nickem na oběd jít s nadějí, že zapomene, co mi chtěl sdělit. Většinou to jsou zprávy typu "moje kočka má nové ponožky", ale kdo ví, co našel tentokrát.

Poznámka autora: První kapitola je tu, doufám, že se vám líbí, protože do této knihy vkládám velké naděje. 

S přáním krásného dne,

Emm.















Novinářka: Láska na první omylWhere stories live. Discover now