Fangtasia

7.

Strnule jsem stála za záclonou, nevěděla jsem co mám dělat. Porozhlídla jsem se po pokoji, přes židli jsem tam měla přehozenou mikinu. Oblékla jsem si ji, byla mi někam do půlky stehen, a šla odhrnout záclonu.

„Potřebuješ něco?" zeptala jsem se.

„Já?"

„Levituju snad já u cizího okna?" změřila jsem si ho. To upnutý tričko ti sluší. Pousmál se. „Tak pozveš mě teda dál?"

„Proč?" protočil očima.

„Potřebuju s tebou o něčem mluvit."

„Tak povídej." vybídla jsem ho. Měla jsem sto chutí se ho zeptat na Sookie, možná později.

„Pozvi mě dál." naštvaně jsem zafuněla, odpovědí mi byl zvonivý smích. Bacha ať ti nevypadne protéza...Zašklebila jsem sena něj. Otevřela jsem okno a zarazila se.

„Jak tě mám vlastně pozvat?"

„Řekni – Eriku Northmane, pojďte prosím dál." Předstírala jsem nechápavou.

„A to ti musím vykat?" zeptala jsem se tupě a snažila se zadržet smích.

„Asi."

„A proooč?" Naštvaně tiskl čelisti s sobě.

„Nehraj si." Ale mě to baví...Zasmála jsem se.

„Jakej je to pocit, když nemáš navrch?" škádlila jsem ho. Přilevitoval blíže k oknu.

„Celkem na hovno." řekl s klidem. Zacukaly mi koutky. Aspoň víš jak se cítím...

„Jenještě jedno upozornění," unaveně si povzdechl „v domě je Jared, takže si dávej bacha na tesáky. A teď," doufám že nedělám chybu „Eriku Northmane, pojďte prosím dál." s tím jsem ustoupila dál do pokoje.

Elegantně prolezl oknem. Jak se dá sakra elegantně prolézt oknem?! Teprv teď jsem si všimla jak moc je vlastně vysoký. Rozhlížel se po pokoji, když uviděl plakát Taylor Swift zmateně se zamračil. „Ty posloucháš Taylor?"

„Já poslouchám hodně věcí." Otočila jsem se a šla rozsvítit. Pak jsem si sedla do křesla naproti posteli. „Tak co potřebuješ?" snažila jsem se vypadat klidně. Erik a postel, Erik a postel, Erik a...NE! Žádný takový, v křesle zůstaneš! Přikázala jsem si a čekala na odpověď. „Odpovíš mi teda nebo...Hej! Toje moje!" rozčileně jsem mu vytrhla dopis z ruky.

„Ty se stěhuješ do Dallasu?"

„Jop."

„Budeš tam studovat?"

„Jop."

„A tvoje sestra se stěhuje taky?"

„Jop."

„Kdy?"

„Nastupuju 2.září." stála jsem u něj a snažila se vyhnout očnímu kontaktu. Nepovedlo se. Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst, ale na chvilku se mi zdálo, že vidím lítost, možná smutek. Takže to možná není jednostranný.  „Zůstanu tady ještě tak měsíc, měsíc a půl...pak dám Shreveportu sbohem." smutně se usmál a začal si hrát s okrajem mojí mikiny.

„Čí je ta mikina? Voní jinak než ty." Odstoupila jsem od něj. O tomhle se nebudu bavit. „Jednoho kamaráda."