Yaoi#1 - Ree&Mate

Airplane

Myslel jsem si, že se Paříže snad nikdy nedočkám, nakonec to ale uběhlo docela rychle.

Měl jsem sbaleno už pár dní předem, a připadal jsem si jako nějaká pitomá žena, která táhne na jeden výlet snad celé Tokio. Ale já věděl, že i tohle mi stojí za to. Protože neznám krásnější město než je Paříž pro školní výlet s Matem.
Táhl jsem gigantický kufr na kolečkách, a ještě batoh, který se mi bude hodit na procházky a do letadla. Momentálně byl totiž nacpaný jídlem, které mi připravila matka s Mikovo asistencí. Slíbil, že se neotrávím...

Spíš doufám, že nikdo nedostane Pařížský syndrom, jak to mají obyvatelé Japonska ve zvyku. Ale nemyslím si, že to naší generaci hrozí navíc v případě, když neexistuje jediný člověk na škole, který by se tam netěšil.
Víc jsem se obával cesty letadlem, která bude trvat něco málo přes 12 hodin. Někdy jsem už letěl, ale to si vůbec nepamatuju, protože mi mohlo být něco kolem 6 let.

Měl jsem sraz s Dashim u letiště. Viděl jsem, že nejsem jediný, kdo tahá polovinu bytu. Byl vybavený stejně jako já vším možným a snad tunou jídla, prý kdyby i mě náhodou chybělo.
Vzhledem k tomu, že to byla docela dálka se pobyt prodloužil na 2 týdny.

„Prosím, věnujte mi chvíli pozornost," slyšel jsem najednou hlas jednoho z učitelů, „vím, že to je nehorázná otrava, ale musíme zjistit, kdo tady je a kdo není. Naše letadlo bude za chvíli připraveno."

Přečetl asi 65 jmen, a když vyslovil to Mateho, cukl jsem sebou. Málem jsem zapomněl, že letí i jeho třída. Když rozpačitě ‚zařval' „HAI", musel jsem se usmát. Tenhle výlet musí být nejlepší.

Všichni jsme se nasoukali do obrovského letadla, ve kterém jsme ve většině byli jen my, studenti. Zbytek bylo pár lidí, nejspíš cestujících kvůli práci. Posadili jsme se s Dashim vedle sebe a ‚vychutnávali' si následný start letadla. Málem mi praskly ušní bubínky tou ohavnou změnou tlaku. Věděl jsem ale, že se to zlepší a navíc jsem v sobě měl asi 3 prášky proti nevolnosti z cestování.
Nedávno jsme se učili o startu letadel, a taky o stavu beztíže. A mě strašně zajímalo, jestli se při tom tlaku při startu může někomu postavit a taky mě zajímalo, jestli se astronauti vůbec můžou uspokojit, když by to pak létalo kolem nich. A když se jim postaví, tak už neslehne?

„Hej Ree," zaklepal mi Dashi na rameno, „spíš už snad 4 hodiny, vstaň."
„Heh? Ani nevím, že jsem usnul." Protáhl jsem se. „Co je?"
„Nudím se," zamračil se, „a ještě k tomu toho tolik sám nesním. Pojď si něco dát se mnou."
„Dobře, ale mám docela žízeň, takže si nejdřív objednáme něco k pití."

Zrovna kolem nás procházela letuška. Každá byla v jedné části letadla.
A já uvažoval, jestli je to letuška nebo zbloudilá kurva.

„Dobrý den. Můžeme vám něčím posloužit?" zeptala se ‚svůdným' hlasem a naklonila se ke mně tak blízko, že jsem myslel, že jí ty silikony vypadnou a rozdrtí mi hlavu. Kolik jich tam má?
„Hai, chceme pití." Řekl jsem bez sebemenšího zájmu a ona se přisoukala ještě blíž.
My jsme homosexuálové, ty silikonová zbloudilá děvko.
„Donesu vám porci navíc, jestli mi dáte vaše čísla." Řekla a zamrkala.
Dal jsem obličej těsně k jejímu. „To si radši navzájem nachčijeme do huby." Napodobil jsem její hlas.
Nafouknutě odešla, a během pěti minut se vrátila, třískla dvěma lahvemi Coca-Coly o stůl a nasupeně odešla. Nezapomněla u toho vrtět prdelí, až jsem se divil, že její zadek nezačal dělat piruety.

Sledoval jsem tu krajinu pod námi. Létání je nakonec docela krásné. Neviděl jsem toho tolik, co Dashi, protože seděl blíže k okénku on, ale i tak mi to stačilo. Teď jsme letěli už asi 8 hodin a zbývalo 4,5. Chtělo se mi zase spát o to víc, když Dashiho hlava nějakým způsobem klesla na moje rameno. Nechal jsem ho spát a nenápadně jsem vykoukl do uličky, jak nejvíc jsem mohl. Ačkoliv jsem si málem vykroutil krk, zahlédl jsem Mateho. Seděl vedle nějakého spolužáka. Myslím, že byl předtím u nás ve třídě taky.

Přistávání během cesty mi ani moc nevadilo, protože jsem byl omámený prášky a jediné, co byl problém, tak se mi chtělo příšerně na záchod z té Coca-Coly.
„Dashi, vzbuď se, asi se pochčiju." Zamumlal jsem a on unaveně otevřel oči.
„Půjdu taky, přece si musíme navzájem nachcat do huby, ne?" zažvatlal a vydal se k záchodu.
Chytl jsem brutální záchvat smíchu a pobaveně ho následoval. Smích způsobil, že jsem se opravdu skoro pochcal, a to nemluvím o tom, že záchod byl obsazený.
„Pohni, dělej, makej!" málem jsem vylomil dveře.
Skoro jsem se rozsekal do záchodové mísy po hlavě, když jsem tam vtrhl. Dashi se nacpal se mnou do kabinky a čekal, až konečně vyprázdním.

Když jsme se ploužili uličkou zpátky na svoje místa, Dashi a Luko se málem sežehli pohledem. Zakroutil jsem hlavou a sedl si na místo. Jakmile si sedl i Dashi, položil jsem mu hlavu na rameno a hodlal celý zbytek cesty prospat. Dashi se opřel stejně tak, a za chvíli jsme usnuli oba.

Když s námi zatřásl jeden z učitelů oznámil nám, že budeme do 10 minut přistávat. Posbírali jsme si zbytky z jídla, veškerý náš bordel a lahve od Coca-Coly.

Na Pařížském letišti jsme to vyhodili do košů a ve všem tom zmatku se snažili najít učitele a zbytek tříd.

Věděl jsem, že budeme ubytovaní v nějakém luxusním nejspíš hotelu, a pokoje mají být po čtyřech. Byli jsme s Dashim domluvení, že zůstaneme spolu. Ale kdo s námi bude víc, to už jsme nedomysleli.

Tudíž logicky k nám učitel přiřadil ty, co ještě nebyli rozhodnutí, nebo to udělal náhodně, co já vím.
Každopádně, koho nám asi přidělil?

Luka a Mateho.

„Mate, s kým jste vy na pokoji?"
„Já... já nevím."
„Tak vás necháme na pokoji s Reem a Dashim. Ještě potřebujeme do toho pokoje jednoho. Kdo ještě nemá pokoj?"
„Já nemám. Ale nechci tam do toho." Zamumlal Luko a podřezával nás všechny pohledem.
„Nemám s vámi koho prohodit, takže je mi to líto. Ale vsadím se, že spolu určitě budete vycházet. Vždyť se obě třídy navzájem znáte."

Jestli nastanou nějaké zasrané situace, půjdu spát na záchod, řekl jsem si v duchu.

Vydali jsme se prosluněnou Paříží směrem k našemu ubytování.
Všechno se na mě lepilo, protože v Paříži bylo ještě mnohem tepleji, než teď u nás. Tam už byl podzim v pokročilejším stádiu a tady byly dny ještě poměrně teplé.
„To bude výlet, Ree... To bude výlet." Zamumlal mi Dashi do ucha.
„Co máš na mysli, naše spolubydlící?"
„Hai. A taky se mi strašně lepí varle k noze."
Explodoval jsem smíchy.

To teda bude výlet.

- Kay