III.

10.7K 670 12
                                    

Všichni jsme mlčky seděli u snídaně, kromě otce, který se jízlivě zeptal maminky: ,,Vyspala ses dobře? Já neobyčejně příjemně."
Ona se ale jen dívala do talíře a naklepávala vajíčko.
Když jsem se jí podívala do obličeje, viděla jsem její začervenalé oční okolí a všimla si malé vrásky na čele.

___________________________________

Odbila jedna hodina odpoledne a já si potřebuji vyvětrat hlavu. Jako vždy jsem zamířila do zahrady, místa mému srdci blízkém.

Sedla jsem si na lavičku, která byla mimochodem čerstvě natřená.

,,Ale ne!"

Na šatech byla obrovská hnědá skvrna.
Rychle jsem si běžela pro modrobílé šaty s mašlí.

Chodila jsem po cestičkách a přemýšlela. Opět jsem si vzpomněla na toho mladíka, ale teď už jsem uvažovala jinak. Měl tak krásně modré oči a moc hezký úsměv...
Ale ne, co jsem si to teď vymyslela? Vždyť jsem ho viděla poprvé v životě.

Ale přiznám, že bych ho vcelku ráda viděla. Upřímně mu závidím tu jeho úžasnou volnost a... on se nemusí podřizovat etiketě, kontrolovat každé své slovo a pohyb.

V tu chvíli mne probral nějaký známý zvuk.

,,Vážená princezno, než mě odvedete do žaláře, tak chci říct..."

Skočila jsem mu do řeči.

,,Rozmyslela jsem si to."

,,Co jste si rozmyslela?"

,,Že vás nechám uvěznit."

Oddechl si.

,,To je sice dobrá zpráva, ale určitě je v tom nějaký háček..."

Žádnou podmínku jsem si nevymyslela, ale na poslední chvíli mě něco napadlo.

,,Víte, chtěla bych vědět, jak teď vypadá život u vás, chudák-...

,,No, dořekněte to, já vím, co jste chtěla říct."

,,Promiňte, já to tak nemyslela... Chtěla jsem říct, nižších vrstev... Omlouvám se."

,,Zapomeňte na to," usmál se.

,,Co že jste to vlastně chtěla vědět? Jak vypadá život u nás... Tak to vám velice rád ukážu."

Chytil mě za ruku a řekl: ,,Teď si dejte ruku v bok. A chytíme se."

Takhle jsme se tančili pod stromem a pan neznámý mne naučil další tanec, ale bohužel si teď nevzpomenu na jméno. Bylo to skvělé, nasmáli jsme se a já úplně zapomněla na své problémy...

,,Já už nemohu!" smála jsem se.

,,Mohu vám nabídnout své rámě?"

,,Jistě, děkuji."

Sedli jsme si na zelený koberec trávy a já po chvíli zahájila rozhovor.

,,Jaké je vlastně vaše jméno? Stále jsem to nezjistila."

,,Lukas."
Usmála jsem se, konečně to vím.

,,Přijdete opět zítra?" zeptala jsem se.

,,Jak si přejete, Výsosti."

Odcházela jsem ze zahrady plná krásného pocitu, a rozhodně by mne nenapadlo, že nás celou dobu někdo sledoval...

Vychována v korzetuKde žijí příběhy. Začni objevovat