Střepy ohně

1. Kapitola

1. Kapitola s.o.

  Chvění, které cítím pokaždé, když se probouzím už přestávám zvládat. Ten pocit strachu, pocit smutku a jakéhosi utrpení. Pocit samoty a prázdnoty, která se mi jako neviditelná síla dostává do hrudi. Dneska se mi zdálo zase to samé, divný sen o rodičích, zdá se mi skoro každou noc už ode dne, co mi zmizeli ze života. Mám z toho strach.

  Měla jsem spoustu přátel, ale je asi jasné, že stejně jako přátelé přichází, stejně tak zase odchází. A taky se občas najde někdo, kdo člověku nekápne úplně do noty. Jakoby toho už tak nebylo dost, ještě se musím trápit a zabývat Rony Telmarovou, která se zkrátka ani ve svých sedmnácti neumí chovat a prezentuje se jako rádoby vyspělý teenager, přitom si absolutně nic neprožila, neví jaké to je být obětí šikany a to z toho důvodu, že ona byla vždy agresorem.

  Mě Rony třeba úplně nenávidí, už několikrát mi něco na obědě přistálo v klíně nebo jsem několikrát ztratila lidi, na kterých mi záleželo. To vše jen kvůli tomu, že jim Rony řekla takové lži, vysmívá se mi s každým za zády a snaží se bezdůvodně na mou osobu naházet co nejvíce špíny. Nikdy jsem její nenávist ke mně nepochopila a od chvíle, co mi na střední škole způsobila peklo se uzavírám a raději trávím svůj čas sama, zavřená v pokoji ve tmě nebo jen na noční procházce po městě. Klidné trávení odpoledne u jezera někde v přírodě a kreslit si poskakující zvířátka kolem. Možná, že se všem zdám divná a tajnůstkářská, ale já se nad jejich výrazy a narážkami vždy pousměji a se sluchátky v uších a myšlenkami ve svém světě tiše odkráčím.

  Samotná občas přemýšlím nad tím, jestli vůbec znám samu sebe, jestli jsem schopná odhadnout jak a co bych v určité situaci řekla, jak bych se zachovala. Vždy jsem věděla, že pro to, abych věděla, pro co se rozhodnout, tu byli vždy mí rodiče. Vždy mě nasměrovali správným směrem, směrem, který mě nemohl zklamat. Vzhlížela jsem k nim a byli mou velkou podporou a motivací, ale všechno se to rozplynulo.

  Probrala jsem se z přemýšlení a vystřelila  postele. Hodila jsem na sebe své oblíbené černé leginy, maskáčové tílko a lehký černý svetřík. V koupelně jsem se zasekla před zrcadlem a pozorovala se. Velké modrozelené oči se na mě upřeně dívaly a dlouhé blonďaté vlasy mi volně padaly přes ramena. Mé dříve zaoblené tváře plné štěstí, teď téměř ztratily barvu a byly propadlé, lícní kosti vystouplé. Přejela jsem si rukama po bocích a všimla si vystouplých pánevních kostí. Celkově jsem za poslední měsíce zhubla, aniž bych trpěla nějakou poruchou příjmu potravy. Moje duše byla prázdná, mé srdce bilo, jen, protože by to tak mamka s tátou chtěli. Zatřepala jsem hlavou, nechtěla jsem, aby mou hlavu ovládaly takto špatné myšlenky. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou, utřela se do ručníku a vydala se po schodech dolů za Larrisou. Dole mě na stole čekala výborná snídaně, palačinky s velkou vrstvou nutelly a k tomu pomerančový džus, tak jsem to měla nejradši.

,,Ahoj zlato, " pozdravila mě Larisa.  ,,Dobré ráno!" vlepila jsem jí pusu na tvář za její dokonalé dílo, co mě čekalo na stole. Chvíli jsem ji tak zamyšleně pozorovala a říkala si, co bych bez ní dělala. Byla vlastně jediným člověkem, který mi v tomto nespravedlivém světě zbyl.

  Tenkrát, jsem své rodiče, Margharet a Derrecka Garissovi, viděla naposledy. Vzpomněla jsem si na jejich poslední slova, která jsem od nich slyšela... "Ilario, chceme, aby sis pamatovala, že tu pro tebe vždycky budeme, přes všechny okolnosti, ať už jsou sebevíce nepříjemné", o dva dny později jsme šli společně s Larisou, s máminou nejvěrnější kamarádkou a mou současnou ,,náhradní matkou", na jejich pohřeb.
  Nikdy jsem nevěřila, že smrt mých rodičů se stala jen čirou náhodou, kvůli nějaké pitomé bouračce. Proč by mi jinak říkali, že tu pro mě vždy budou, když se se mnou loučili? Nemohla jsem tomu uvěřit, stále jsem přemítala několik okamžiků, kdy jsem s nimi mluvila a vedla vážný rozhovor. Poslední chvíle s nimi byly přeci jen tak... zvláštní, jiné. Nechápala jsem, proč museli pravidelně někam odjíždět, aniž by mi řekli kam jdou a jejich výmysly typu: ,,Jedeme spolu na večeři", už jsem jim přestávala žrát. Nedávalo mi to smysl a přála jsem si to pochopit, porozumět oné věci, kterou mi nejspíše už několik let tajili. Svého času, stráveného samotná v lese, na paloučku, ve větvích mého oblíbeného platanu na konci naší ulice, jsem měla dostatečně času na to, abych se pokusila si spojit alespoň nějaké útržky. Kousky papírků s indiciemi, které mě pomalu naváděly k divným věcem, nad kterými jsem neměla kontrolu.

,,Ilario jez nebo nestihneš školu," probudila mě z intenzivního přemýšlení Larisa.
 ,,Jo jasně, neboj, jen jsem se nějak zamyslela," zavolala jsem na ní a poslala jí vzdušnou pusu. Larisa se na mě usmála a já viděla jak za sebou zavírá hlavní vchodové dveře a po chvilce jsem slyšela motor jejího auta. ,,Tak," vzdychla jsem si, ,,zase sama..." Umyla jsem po sobě nádobí, vzala si pití a něco málo k jídlu, popadla jsem svou tašku a běžela jsem do té ,,povedené" školy, kterou jsem v poslední době brala spíše jako ústav pro debílky, neměla jsem okolo sebe nikoho, kdo by mi ukázal opak. A upřímně jsem ani nikoho jiného nechtěla poznat.

Došla jsem pěšky až ke škole, občas se tam dopravím i busem, ale bylo hezky, tak jsem se nechtěla mačkat jak sardinka ve smradlavém MHD plném nervózních lidí, co nestíhají do práce. Přecházela jsem zrovna přechod, když naskočil zelený panáček a můj mozek mým končetinám automaticky poručil: ,,Jdi!". Vykročila jsem, když tu jsem z povzdálí začala vnímat jakousi sirénu, zněla mi v hlavě. Z přemýšlení mě vytrhlo hlasité zatroubení řidiče autobusu a já se taktak stihla vyhnout rozjeté sanitce, která by to nejspíše neubrzdila a kdybych bývala nepopoběhla, asi by ze mě zbyl jen mastný flek.

Alespoň by ses setkala s rodiči... 

Zase ten negativní hlásek, opět jsem zatřepala hlavou a vyhnala tuhle ošklivou myšlenku pryč.