CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 8 - Nové rozkazy

Ahojte! Ačkoliv vím, že se hodně z vás těšilo na setkání se Saskií, tak se musím omluvit, ale nic víc než to, co spatříte v této části, vám nabídnout nemůžu :) Do příběhu Zaklínače 2 chci zasahovat co možná nejméně, vzhledem k tomu, že tam moje hl. hrdinka nebyla, a tak se ani nemůže účastnit těch "důležitých příběhových zvratů" - jestli mě chápete :) No nic, budu ráda za komentáře i votes a užijte si čtení! ♥

Uplynulo několik dní, přičemž se stala spousta věcí. Konečně jsem se setkala se Saskií; byla to sympatická žena a skvělá bojovnice, skoro jsem se ani nedivila, že se Iowertovi... líbí? Ehm. 

A poté i s Filippou Eilhart. Černovlasá čarodějka byla o poznání méně příjemná a již od začátku jsem ohledně její osoby měla špatný pocit. Nezbývalo mi však nic jiného než mlčet, protože Drakobijka jí patrně věřila.

Co se dne našeho příjezdu týkalo, dopadlo to tak, že příměří s Henseltem nebylo platné a on stále spřádal plány na ovládnutí Vergenu. Špatnou zprávou bylo, že do jeho tábora se nikdo nemohl dostat, protože byl na druhé straně údolí, které bylo pohlceno v mlze. To by ještě nebylo tak špatné, avšak přes tuhle mlhu se nikdo živý nemohl dostat. Král zřejmě použil teleport.

Teď však přijde to nejhorší. Nevím, co se stalo, nebyla jsem zrovna v blízkosti, ale Saskia patrně pozřela nějaký jed a upadla do hlubokého spánku, ze kterého ji nikdo nedokázal probudit.

Právě jsem stála po boku Iorwetha a poslouchala černovlasou čarodějku, jež vyjmenovávala potřebné přísady k lektvaru, který by mohl Panně z Aedirnu zachránit život. Většina by se dala sehnat snadno, problém nastal až na konci seznamu.

„...dále potřebujeme královskou krev a jelikož princ Stennis není zrovna v dosahu, zbývá nám jen jediná možnost."

„Henselt," promluvila jsem poprvé za celou dobu, co jsem tam stála, a Filippa ke mně stočila své pronikavé oči.

„Přesně. A přes mlhu se nedostaneme."

„Nemůžeš vytvořit stabilní portál?" napadlo mě. Eilhart však kroutila hlavou, ještě než jsem to dořekla. 

„Ne." Chvíli bylo ticho. Aha a ona ani nevysvětlí proč. Super.

„To je vše?" zeptal se Iorweth.

„Ne, ještě potřebujeme jeden okvětní lístek z Pamětní růže." Velitel Scoia'tael zaklel, avšak já zpozorněla.

„Pamětní růže? Kde ji máme sehnat?" řekl. Filippa se již nadechovala k nějaké přemoudřelé odpovědi, ale ať už chtěla říci cokoli, já ji předběhla.

„Já jednu mám – na lodi. Uhm... víš, jak jsem se tu jednu noc vypařila z tábora? No... prostě jednu růži mám. Dlouhý příběh." Iorweth se na mě zadíval a pak pomalu zavrtěl hlavou.

„O tom si promluvíme potom. Fajn, takže to máme. Jediný problém bude tedy samotný Henselt. Jak se k němu dostaneme?" Chvíli jsem se zamyslela a pak mě to napadlo – slyšela jsem, že přes hory kolem údolí vedou tajné trpasličí stezky. Většina z nich už byla sice nejspíše zasypaná, ale možná by se dala najít nějaká funkční.

„To nech na mně, veliteli. Mám plán." V tu chvíli jsem se otočila a vyrazila jsem ze dveří dříve, než kdokoli stačil něco říct.

Věděla jsem přesně, kam musím jít. Když jsem byla naposledy v Aedirnu – tehdy jsem ještě pracovala s Vernonem – tak jsem narazila na jistého trpaslíka, o kterém jsem věděla, že bydlí právě zde, ve Vergenu.