CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 6 - Přívěšek

Ahojte! :) Po náročném dni jsem konečně tady a přináším vám další díl... doufám, že se vám bude líbit a já budu ráda za votes i komentáře! Ocením rady i kritiku a užijte si čtení ♥

Proplížila jsem se do Iorwethova stanu a spokojeně jsem zjistila, že stále spí, ačkoliv jsem se tomu nedivila – do svítání zbývalo ještě několik hodin. Když jsem se zadívala na jeho poklidný obličej, musela jsem se usmát. Kdo by to byl řekl, on umí vypadat i roztomile.

Růži jsem pevně svírala v ruce, její trny mi propichovaly kůži, ale bylo mi to jedno. Váhala jsem. Měla jsem strach, aby vzácná květina nezvadla, pokud si ji nechám... ale co kdyby zvadla i poté, co bych ji dala Iorwethovi?

Zvažovala jsem své možnosti. Mohla jsem ji položit veliteli na stůl. Nevěděl by, že je ode mě, a tak bych se neprozradila. Ale počítalo by se to poté? Zvadla by, nebo ne? Jak tahle magie vůbec fungovala? 

Také jsem mu ji mohla dát osobně, ovšem, co když by si to gesto vyložil špatně? Co kdyby to zkomplikovalo mou práci se Scoia'tael? Nebo jsem si ji mohla prostě nechat a počkat...

Ten zvuk byl tak tichý, až jsem se sama sobě divila, že jsem ho vůbec zaslechla. Pravidelné oddechování jednookého elfa se zadrhlo a on se pohnul. To mohlo znamenat jediné. Začínal se probouzet. Bylo to buď anebo. Poslední šance.

Iorweth se protáhl a posadil se. Očima mimoděk přelétl místnost, hledajíc narušitele. Vstal a přešel ke stolu, na kterém ležel jeho luk a toulec s šípy. Zdobený meč měl položený vedle postele, to pro případ nouze.

Vše se zdálo v normálu. Nevěděl, co ho vzbudilo, a nehodlal o tom dále přemýšlet. Nikdo zde nebyl. Rozhodl se, že půjde zkontrolovat hlídky. Nejdříve bude ale potřebovat oblečení.

Právě ve chvíli, kdy velitel otevřel oči, jsem vyklouzla ven na měsíční světlo a skrčila jsem se vedle vchodu. Sledovala jsem, jak Iorweth vstal a pátral očima po místnosti, jako by věděl, že jsem tam ještě před chvíli stála a snažila se učinit důležitou volbu. Růži jsem pevně svírala mezi prsty a tiše jsem oddechovala. S dalším pohledem dovnitř jsem si však uvědomila, že má elf nahou hruď a na sobě má pouze dlouhé, kožené kalhoty. Okamžitě jsem ucukla a skousla si ret. Cítila jsem, jak rudnu. Snad si mě nevšiml...

V rychlosti jsem vstala a tichými, ladnými kroky jsem se rozeběhla pryč, zpět do svého stanu. Tohle byla dlouhá noc, na můj vkus až moc dlouhá. Byl čas spát. Už jsem to vážně potřebovala.

***

Dalšího rána jsem vstala nezvykle pozdě. Probudil mě až nenadálý zvuk, který přicházel odněkud zvenčí. Ospale jsem si protřela oči a vstala jsem. Měla jsem na sobě stále stejné oblečení jako v noci, byla jsem nakonec tak unavená, že jsem se ani nepřevlékala. Natáhla jsem si vysoké kožené boty, opět jsem si připnula opasek se zbraněmi, na záda jsem si pověsila luk a toulec s šípy. Dlouhé hnědé vlasy jsem si stáhla do ohonu, aby nepřekážely - není nic horšího, než když vám při boji s trollem nebo baziliškem napadají vlasy do očí. Mnohdy by vás to mohlo i stát život.

Jakmile jsem vystoupila ven, oslnilo mě prudké světlo. S pohledem na slunce jsem usoudila, že je krátce před polednem. Nikdo mě však nepřišel probudit, takže buď mě v tuto chvíli nikdo nepotřeboval, nebo si řekli, že mě prostě nechají na pokoji... což byl rozhodně dobrý nápad. Budit spící elfku, především pokud se jednalo o mě, bylo jako snažit se umlátit obra zahradními hráběmi. Prostě naprostá pitomost.

Zamířila jsem ke skupince Veverek, v jejichž středu stál Iorweth a rozdával rozkazy. Zastavila jsem několik metrů za ním a vyčkávala jsem. Nevím, jestli mě elf zaslechl přicházet anebo to byl jen instinkt, ale otočil se. Když si mě všiml, mávl rukou k ostatním a všichni se okamžitě rozešli.