Vante

Odjezd

Jimin

V tu noc jsem nemohl spát. Už několik dní jsem spal špatně, ale tahle byla jiná. Jako by mi něco sedělo na hrudi a dusilo každý můj nádech. Měl jsem pocit, že stěny pokoje se zvolna přibližují a svírají mě neskutečným tlakem.
Zavřel jsem notebook, ale obrazovka mi i tak zůstávala před očima. Místo ní jsem ale viděl Jungkooka... v okamžiku, kdy stál u mých dveří, celý zničený, a poprvé se po tolika letech rozhlédl mým bytem jako někdo, kdo se právě vrátil z pekla.
A s ním přišly všechny ty otázky a stíny minulosti i budoucnosti.

Zazvonil telefon. Displej byl prázdný, jen "Neznámé číslo".
Vážně jsem to měl zvedat? Měl jsem to čekat?
"Park Jimin?"
Hlas na druhé straně byl tichý. Nebyl drsný a nebyl ani výhrůžný. Ale o to víc mi přejel po páteři.
"Kdo volá?" hlas se mi jemně chvěl.
"Nemám v úmyslu ti ublížit, ale měl by si vědět, že jsi v nebezpečí. A on taky."
Srdce mi vynechalo úder.
"O kom to mluvíš?"
"O Jungkookovi. Sledují tě. Od chvíle, co tě kontaktoval, jsi součástí jejich hry. Opusť Soul, ale rychle. Dlouho neotálej, prosím."
Pak ticho. Zvláštní, elektrizující ticho.
V uších mi pískalo a dlaně se mi začaly potit.
Seděl jsem tam ještě několik vteřin, zíral na černou obrazovku mobilu a snažil se dýchat. Měl jsem z té věty běžet, schovat se, ale moje první myšlenka byla jiná.
Zavolat Taehyungovi.

Ruce se mi trochu třásly, když jsem vytočil jeho číslo..
"Jimi?" vzal to rychle.
"Potřebuju s tebou mluvit. Teď hned." vydechl jsem a zavřel oči. Jen na chvíli, abych se přestal třást.
Ale jakmile jsem to udělal, byl tam zas.
Yoongi... jeho oči. Tmavé, klidné, někdy plné bouře a jindy podivně vzdálené, jako by hleděl do míst, kam já nikdy nedosáhnu.
Vybavila se mi ta poslední noc, kdy jsme byli spolu. Ne ta, kdy odešel, ale ta, kdy mi naposledy šeptal do vlasů, že mě má rád.
Byla tichá, upřímná a nepatřila už nikomu jinému než vzpomínkám. Zničil to on sám. A přesto... přesto jsem se každým dnem sám sebe ptal...
Je ještě vůbec naživu? Nebo už je jen stínem ve světě, kam se propadl?
Možná proto mě ten hlas v telefonu tolik vyděsil. Ne kvůli mně samotnému, ale i kvůli Jungkookovi... a kvůli Yoongimu. Protože pokud někdo sleduje mě, pak možná ví i o něm. Možná ho drží. Možná ho vydírají.
Co když sám poslal toho člověka... co když chce, abych utekl?
A nebo...
Zvedl jsem se pomalu z postele a přešel ke kufru, který jsem ještě nevybalil. Ruce se mi třásly, když jsem vytahoval oblečení a přemýšlel, jak se asi balí člověk, který neví, kam jede, jen ví, že už tu nemůže zůstat.

Taehyung

Seděl jsem u stolu a díval se na Jungkooka.
Vlasy měl rozcuchané, oči opuchlé.
Nespal. Ani trochu. A já to poznal podle způsobu, jak se díval do prázdna. Tohle nebyl klid... to byl vnitřní poplach, který neutichal.
"Musíme pryč," řekl jsem potichu, aniž bych se zvedl.
Jeho pohled ke mně sklouzl. Nejistý a tak tichý.
"Tebe i Jimina dostanu z města. Mám jedno místo, jednu starou vilu daleko odtud. Vede tam jen jedna silnice. Opuštěná a hlídaná. Tam vás schovám, dokud nezjistíme, kdo za tím vším stojí." položil jsem klíče na stůl.
Byl to jednoduchý symbol. Důvěřuj mi a zůstaň se mnou.
Jungkook zvedl oči a v tom pohledu bylo všechno... strach, vděk, a hluboko pod tím vším... i něco víc. Snad vina.
"A co ty?" podíval se mi do očí.
"Já s vámi jedu," řekl jsem bez zaváhání.
"Neopustím tě, Kookie."
Zamrkal, jako by chtěl něco říct, ale místo toho jen pomalu mlčky kývl a šel se obléct.

Hodinu nato už jsme stáli před domem Jimina. Stál u kufru a v ruce držel telefon. Jeho výraz byl soustředěný, ale když nás uviděl, v očích se mu zablesklo něco mezi úlevou a bolestí.
Objal Jungkooka. Beze slov, pevně a dlouze.
Já mu vzal tašku a dal ji do kufru auta.
Nepotřebovali jsme mluvit. Všichni tři jsme věděli, že tohle je začátek něčeho jiného.

Cesta byla tichá.
Jen šum pneumatik, příležitostné letmé pohledy přes rameno.
Když jsem odbočil z hlavní silnice, vytáhl jsem telefon a vyhledal kontakt na Yoongiho.
..."Beru je z města. Na bezpečné místo.
Nechci riskovat, že se něco stane. Vím, že tě to možná nezajímá... ale měl bys to vědět."...
Zaváhal jsem.
..."Jimin na tebe myslí každou chvíli. Ať už jsi udělal cokoli... ještě pořád pro něj nejsi nikdo cizí."... a zprávu jsem odeslal.
Zasunul jsem telefon zpátky do kapsy a pevně sevřel volant.
Projeli jsme poslední zatáčku a cesta skončila.
Staré železné brány se pomalu otevřely a před námi se vynořila stavba porostlá břečťanem, s vysokými stropy, popraskanými stěnami, ale pevnými základy.
Někdy dřív tu bývala letní rezidence jednoho sběratele umění. Teď už ji obývala jen tichá prázdnota.
"Vypadá to jako z filmu," poznamenal Jimin, když vystoupil.
Usmál jsem se na něj, ale v očích jsem měl stín.
"Není to hotel. Ale je to bezpečné."
Odložil jsem zbraň, kterou jsem měl celý den za pasem. Jungkook si toho všiml, na vteřinu ztuhl, ale nic neřekl.
Vešli jsme dovnitř. Kamenná podlaha chladila do bosých chodidel. Kolem nás visely zaprášené obrazy, ze stropu visely zbytky lustru a ve vzduchu byl cítit čas.
Přesto tu bylo něco útulného. Možná to dělalo to ticho, které nerušil nikdo zvenčí.
"Dole jsou dvě ložnice. Jedna nahoře a velká koupelna. Dělá se tu chladno v noci, ale mám i přímotopy a zásoby na několik dní."
Když jsem domluvil, všichni tři jsme tam stáli v kruhu.
Poprvé sami. Bez města.a hrozby, kterou pro nás představovalo .
"Takže... jsme tady," poznamenal Jimin tiše.
"Jsme," přikývl jsem a podíval se na Jungkooka.
Opětoval můj pohled. V jeho tmavých očích byla jasně čitelná hluboká únava... ale i vděk.

Jimin seděl na pohovce zabalený v dece a hleděl do prázdna.
Jungkook vařil vodu na čaj. Pohyby měl pomalé, soustředěné. A já stál v rohu místnosti u otevřeného okna. Nad hlavou šuměla koruna stromu. Byl tu takový klid.
Poprvé po dlouhé době.
"Tae?"
Otočil jsem se. Jungkook držel dva hrnky a jeden mi podal. Naše prsty se dotkly a mně se zastavil dech. Jen na vteřinu.
"Děkuju," pohledem mě pohladil po duši.
"Za co?"
"Že jsi tu." zašeptal.
"Vždycky budu." jemně jsem se dotkl jeho ruky.
Chvíli jsme se na sebe jen beze slov dívali a bylo to silnější než cokoli, co jsme mohli vyslovit.