Vante

Odjezd

Jungkook

Tae vedle mě klidně dýchal. Jeho dech mě hladil po zádech jako vlny, co se rozbíjejí o pobřeží. Ale moje mysl se neztišila ani na okamžik.
Zavřel jsem oči, počítal jsem do deseti... do sta a zase zpátky... Nic.
Syaon. To jméno mi znovu pulzovalo ve spáncích, jako bolestivá vzpomínka. Syaon, jak se na mě dívá. Syaon, jak mi šeptá, že mě miluje... Syaon, když jí říkám, že si ji nevezmu. A její zklamání. Nebyl v tom hněv, nenávist... jen hluboký, neléčitelný smutek.
"Je v tom někdo jiný?" zeptala se mě tehdy.
A já řekl pravdu. "Ne, ale pokud by tu byl někdo jiný, nebyla by to žena."
Dlouho mlčela a pak hrdě odešla. A už se nevrátila.
Byla to ona? Ta myšlenka mě bodla jako jehla. Mohla mě skutečně nechat unést? Vydat mě lidem, kteří mě drželi připoutaného ve sklepě, nutili mě k věcem, kterým jsem nerozuměl?
Zavrtěl jsem se, ale Tae se jen nepatrně pohnul. Jeho přítomnost byla tím jediným, co mi bránilo propadnout se úplně.
Nevěřím, že by to dokázala, ale možná... možná někdo jiný jednal jejím jménem. Její otec? Nebo někdo, kdo se mi snažil pomstít za její ponížení?
Pro někoho jsem byl symbol zrady. Odmítl jsem dohodu. Odmítl jsem spojení dvou vlivných rodin. Ne proto, že bych chtěl škodit, ale proto, že jsem chtěl žít pravdivě a po svém. Řekl to snad někdo mému otci? Nikdy by nepodporoval syna, který by byl jiný... špatný v jeho očích. To se v našem světě neodpouští.
Najednou jsem měl sucho v ústech. Potichu jsem vstal, nechtěl jsem Taeho vzbudit. Došel jsem do kuchyně a nalil si sklenici vody. V tichu nočního bytu se všechno zdálo mnohem zřetelnější.
Byl jsem pro ně jen pěšákem, figurkou... snad i trestem.
Ale za co vlastně? Za to, kým jsem?
Položil jsem dlaň na chladný mramor linky a poprvé po dlouhé době mě bodla zlost. Zlost, která nemířila ven, ale dovnitř. Za to, že jsem byl tak dlouho slepý. Že jsem nechtěl vidět, jak špinavá je hra, do které mě vtáhli.
Zhluboka jsem se nadechl. Pokud mám být figurka... pak je načase zjistit, kdo drží v ruce onu šachovnici.

Minjae

Seděl jsem za stolem, kde jsem kdysi poprvé přijal rozkazy. Místnost byla stále stejně chladná, bez emocí. Voněla po starém dřevě, krvi a loajalitě.
Pan Kwan se nade mnou tyčil jako stín. Mluvil o obchodech, dodávkách a ziscích. Já jen přikyvoval.
"Myslíš, že ten kluk něco věděl?" zeptal se mě najednou.
Trhl jsem koutkem úst. „Jungkook? Ne. Pochybuju, že by se o to kdy zajímal." podrbal jsem se na zátylku.
"Tak proč vše ukazovalo právě na něj?" pousmál se, ale v očích měl něco jiného. Podezření, možná i strach.
Já měl jinou otázku. Kdo to doopravdy vymyslel, že právě Jungkook bude tou návnadou? Protože tahle hra nepocházela od Kwana. Nebyl to jeho styl. On trestá přímo, ne zákeřně.
Musel to být někdo jiný... někdo, kdo se pohybuje v jeho stínu. Možná jeden z jeho nejbližších. A možná i jeden z mých.
Zavolal jsem si večer k sobě Junwooa... klidný, chladný typ, nikdy moc nemluvil. Pracoval pro nás už léta. Ale právě takoví dělají největší věci beze stopy. Nalil jsem mu sklenku.
"Řekni mi... když se ztratil ten čip, kdo měl tehdy na starost transport?" zeptal jsem se nenuceně.
"Já ne," odpověděl okamžitě. "To měl pod palcem Seungho. Ale ten... zmizel."
Překvapeně jsem zamrkal. "Zmizel?"
Krátce, ale přesvědčivě přikývl. "Od té noci ho nikdo neviděl. Jeho holka říkala, že dostal zakázku v Busanu, ale nikdo ho tam od té chvíle neviděl. Mobil je stále vypnutý."
Zamířil jsem si do mysli jeho tvář. Seungho byl tichý, zodpovědný. Až moc. Vždycky dělal přesně to, co se mu řeklo, ale poslední měsíce... začal pokládat otázky. Hleděl déle, než by měl a příliš často mluvil s lidmi, kteří se neptají.
Možná jsem měl konečně první nitku, ale musel jsem být velmi opatrný.
Zůstal jsem ještě chvíli v tichosti sedět, než jsem mu poděkoval. Když odešel, otevřel jsem starý šuplík. Uvnitř byl stříbrný zapalovač. Dostal jsem ho od Kwana, když jsem pro něj poprvé „vyřešil" něco, co se nedalo legálně zamést pod koberec.
Stiskl jsem ho v dlani. Tenhle život mi kdysi zachránil krk, jenže dnes už ho nechci.