Pokemon: vznik legendy

loučení

...Podíval jsem se na matku a řekl rozhodující větu která změní celý můj život:
„po Dlouhém uvažování jsem se rozhodl že .... že .... Půjdu za bránu". Následovalo deseti vteřinové ticho. Byl to ten nejdivnější moment mého života. Přemýšlel jsem jestli bylo moje rozhodnutí správné, hodně jsem o tom pochyboval. Teď už to ale nejde změnit. Po hodně dlouhé době konečně někdo půjde z vesnice ven. Třeba i někdy přijdu zpět na návštěvu. Konečně ale po tom trapném tichu promluvil velitel: „myslím že tuto odpověď nikdo z nás nečekal. Je tu další odvážlivec, který se chce vydat za naše brány. Za méně než dvě hodiny, se budeme loučit s tímto chlapcem. Do té doby si myslím že by jsme to měli pořádně oslavit, a strávit s ním co nejvíce zbylého času". Podíval jsem se na tátu, a ten se rozbrečel. Oba dva rodiče přiběhli za mnou. „ty jsi to opravdu udělal?!! Vypadá to že jsi stejně odvážný jako strýc!". Otec jen přikývl. Myslím že tušili že se vydám ven. Možná mi i pro to dnes dopoledne koupili dárek, a udělali dort. Však ten dárek byla brašna na bojové potřeby, aby měl její uživatel zásoby v přírodě, neboli perfektní dárek pro přesně tuto příležitost. „no tak pojďme, běž si lehnout. Bude to tvůj poslední spánek ve vesnici, a my to jdeme mezitím všechno připravit. Neboj pak tě přijdu vzbudit". Oba dva se poté vydali za velitelem. Já jsem se hodně pomalu vydal domů. Ta oslava mě moc nezajímala, hlavně se ale chci pořádně rozloučit s rodiči. Myslím že jsem si vlastně vybral správně. Ano, sice nevím co mě tam čeká, a co se stalo se všemi co se tam vydali, ale v tom spočívá dobrodružství. Že jo? No dobře přiznávám, extrémně se bojím. Možná mě tam venku čeká svoboda, zábava... ááá nebo smrt. Jsem připravený? Na utíkání asi ano. Zrychlení je nejrychlejší útok co existuje. Hbitý útok taky není špatný . . . Anebo vlastně možná je :(, Umí ho totiž úplně každý hned při narození. Ale teď už umím alespoň i podkopnutí. Rozhodl jsem se že volný čas strávím tréninkem. Můžu si alespoň procvičit vše co už umím. Unavený vlastně ani moc nejsem, i přesto že jsem včera nenaspal prakticky vůbec nic.

Trénink byl prakticky k ničemu. Jen jsem se trochu unavil. Po asi čtyřiceti minutách tréninku jsem šel domů, a na chvíli jsem si šel lehnout. Po dalších deseti minutách pro mě přišel otec. Řekl že je vše připraveno, a tak jsme šli k bráně. Byl tam vystavený velký červený stůl a vedle něho ještě jeden menší modrý. Oba dva byly obklopeny lidmi. A na stole byly dokonce rigety! Jídlo je tam na každé slavnosti vždy stejné, a rigety tam nebývají. Přiblížil jsem se blíž ke stolu, a máma mi začala z radosti vše popisovat: „ahoj vyspal jsi se?". ,ani ne šel jsem trénovat'. Odpověděl jsem.
„tak doufám že nejsi moc unavený. Každopádně jsme já a skoro polovina vesnice připravily obrovskou hostinu. A ty rigety jsem uvařila já, když je to tvé oblíbené jídlo. Doufám že ti budou chutnat, běž se pořádně najíst". Ani chvíli jsem už neváhal a vrhl jsem se do jídla. Za ani ne hodinu bylo všechno jídlo pryč. Já jsem toho pravděpodobně snědl nejvíce. A hlavně samozřejmě všechny talíře riget na stole. Také jsem si do vaku přibalil pár červených a žlutých borůvek. Třeba by se mohli hodit. velitel potom všechny požádal aby uklidili stoly. Já jsem mezitím Trochu ustupoval, aby jsem nepřekážel. V tu chvíli mě ale zezadu zaskočil velmi něžný a klidný hlas: „škoda, přišel jsem pozdě". Tak nějak mi ale zněl povědomě. Rychle jsem se otočil, a uviděl:

Můj bratr!?! On přišel? „nemáte ještě nějaké jídlo?". ‚ty jsi vážně přišel?'. „asi jo, ale jen na jídlo. Tak asi zase půjdu. Ale Co sis vlastně vybral?". ‚vybral jsem si že půjdu z vesnice'. Snažil jsem se s ním mluvit co nejvíc frajersky a sebevědomě, neboli stejným způsobem jako on. Ale ve skutečnosti jsem uvnitř panikařil. Jeho hlas už jsem neslyšel hooodně dlouho. Je tak uklidňující, a zároveň strašidelný. „ty a z vesnice? Vždyť Tam nepřežijes ani dvě hodiny". Koukal na mě úplně stejně jako vždy, jako kdybych byl úplný nic. Ale vlastně měl pravdu, však je třikrát větší než já. Ne nemůže mít pravdu, však už umím podkopnutí! A To je silný útok. ‚myslím že to zvládnu. Už totiž umím podkopnutí'. „no a co? To je slabý útok. To jsem se naučil když mi bylo osm let". No a tímto mi zkazil veškerou radost. To se uvidí jestli přežiji více než dvě hodiny. ‚když myslíš 🙄. Doma je ještě nedojezený dort‚. „fajn, tak č...". Ani to nedořekl a už byl pryč. Nevěděl jsem že je to takový jedlík. Každopádně mě táhlé konverzace tedy extrémně uklidinila.

Stoly už byly uklizeny. Hned po dokončení úklidu ke mě Přišli rodiče. „tak tohle je asi konec co?". „velitel už čeká na otevření brány". „za chvíli budeš první riolu z vesnice, co se vydal do divočiny". „jak se cítíš pár chvil před odchodem z domova?". Oba dva byly ve velkém stresu. Snažil jsem se vnitřně odpovědět na všechny jejich otázky, ale v tu chvíli mě matka objala. O chvíli později se přidal i otec. Bylo to dost uklidňující. Hodně mi to srovnalo myšlenky. Proč bych se měl soustředit na zbytečně otázky všech okolo? A k čemu mi je obávat se pochybnostmi bratra? Přestal jsem na vše myslet, a prostě jsem si jen užíval posledních pár chvil s rodiči ve příjemném objetí. Moc dlouho to ale nevydrželo, začali se totiž otevírat vrzající vrata. Všechno přestalo, začali jsme se opět soustředit na můj odchod. Velitel nás všechny svolal k bráně. Stálo tam asi 30 lidí. Příbuzní ale i kamarádi rodičů. Půlku lidí co sem přišli vlastně ani neznám. My jsme odtamtud stáli nejdál, a tak jsme přišli poslední. Brána už byla plně otevřená. Velitel tedy pronesl posledních pár slov: „je to tady. Už druhý člen tohoto rodu odchází z vesnice. Vše je připraveno. Je čas na odchod". Takže je to vážně tady. Velitel mi zašeptal, že můžu jít kdykoli chci. Vydal jsem se blíž k bráně. Pomalu jsem se posouval dál, a dál. Až jsem se dostal přesně na hranice mezi vesnicí a lesem. Byl jsem velmi vyděšený. Co se stane až stoupnu ven z vesnice? Nabral jsem odvahu, a Udělal jsem osudový krok, ááá....nic se nestalo. Vlastně ani nevím co jsem čekal. Možná že vesnice vybouchne, nebo že vybouchnu já. No to je jedno. Brána se ihned začala zavírat. Naposledy jsem se otočil abych viděl své rodiče. Byl jsem celkem překvapený když jsem viděl že na mě všichni mávají. Rodiče na sebe nahodili úsměv, ale poznal jsem na nich že uvnitř byly nešťastní. Po chvíli už byl přes skoro zavřenou bránu vidět jen matčin obličej, když se najednou kompletně zavřela brána. Už jsem tu jen já sám ve velmi nebezpečné divočině. Myslím že to zvládnu.