Už šest dní neustále jen trénuju, je to hrozně unavující. A pořád jsem se nic nenaučil. Jen jsem si vylepšil hbitý útok a obecně jsem si zlepšil rychlost. To stejné ale nemůžu říct o své síle. Pořád se mi nepodařilo kopancem udělat ani malou dírku do jakéhokoliv kamenu. Zkoušel jsem to j zkombinovat s hbitým útokem ale moc to nepomohlo, jen malý škrábanec. Zbývá mi už jen dnešek na zlepšení a vymýšlení jak se rozhodnu. Hrozně se chci podívat za bránu ale pak už bych nikdy neviděl svou rodinu. Můžu jít na jistotu a zůstat doma, ale tím by se že me garantovaně stal jen další obyčejný lucario. Skoro celý zbytek dne jsem jen odpočíval a přemýšlel. Je to přeci možná můj poslední večer doma a pořád žádná změna. Začínám ztrácet naději že bych si poradil v přírodě. V noci jsem si ještě jednou vyšel ven na trénink, a konečně jsem zacítil nějaký pokrok. A tak jsem se rozhodl zkusit opět rozbít kámen. Už jsem použil zrychlení a pak hbitý útok (v tu chvíli jsem byl nejrychlejší za celý svůj život), ale pak se mi vybavila jedna zajímavá vzpomínka. Když jsem byl malý, matka my vyprávěla o pokročilejším útoku jménem podkopnutí (low kick). A pak se mi změnili plány. Uprostřed cesty jsem náhle změnil útok a zkusil to:
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Povedlo se, kámen se odrazil o pár metrů dozadu a rozpůlil na dva kusy. Ani nedokážu vyjádřit jak moc jsem byl šťastný. Konečně jsem alespoň trochu zesílil a naučil se nový útok. Po chvilce radosti jsem se rychle rozběhl domů, ale cestou jsem něco zahlédl. Můj otec seděl na střeše domečku hned vedle mého místa tréninku. Rozhodl jsem se za ním skočit a zeptat se co tu dělá. On mi vysvětlit že na tom místě rád odpočívá a sleduje jak se zlepšuju. To mě celkem překvapilo protože jsem ho tam ještě nikdy předtím nezahlédl. Asi jsem byl vážně soustředěný na svůj trénink. A pak mi řekl věc kterou jsem od něj nikdy nečekal: „mám tě rád synu". Radostně jsem se na něj pousmál a pokračoval v cestě domů. Kdyby tak věděl že jsem byl v tu chvíli nejšťastnějším za celý svůj život. V tu chvíli už byly 4 ráno a chtěl jsem se co nejvíc prospat. Tu noc se mi zdála noční můra kde jsem se rozhodl odejít z vesnice a po pár letech jsem se vrátil a můj domov byl zničený. Na zemi tam ležela moje matka a říkala mi: „to ta zrůda to udělala. proč jsi odešel, proč jsi nás tu opustil. Neměl jsi odcház...e...t”. V tu chvíli má matka naposledy vydechla a já viděl jak leží v mých rukou a odchází z tohoto světa. Pak jsem ve vyděšení vyskočil z postele a uvědomil si že to byl jen sen. V tu chvíli už jsem byl rozhodnut. Zůstanu ve vesnici
