Liga Vzestupu

8.

Veronika

,,Notáák nebuď naštvaná, já se ti omlouvám" říká mi Ladislav, kterej mě veze právě domu z nemocnice. Táta musel zase do prace tak mě teď odváží ten debil. Nemám z toho žádnou radost.

,,K čemu je mi ta tvoje omluva? Kvůli tobě nebudu moct nic dělat nejméně měsíc!" prsknu na něj. Jsem nesmírně vytočená.

,,A jídlo by ti neudělalo radost?" nad pomyšlením na jídlo se mi udělá zle, už nějaká ta doba to bude co jsem zase nic nejedla. Opravdu moc se snažím zase normálně jíst, ale vždycky všechno skončí v záchodě.

,,Jídlo si můžeš strčit... ty víš kam" koukám celou dobu z okýnka. Nechci vidět ten jeho blbej obličej, ten jeho šikmej úsměv. Nechci ho vidět vůbec.

,,Ale něco by tu možná bylo" ušklíbnu se a podívám se na něj. Ladislav se na mě rychle podívá a zas se soustředí na řízení.

,,No povídej, su ochotnej udělat cokoliv, teda skoro cokoliv a taky ti chcu poděkovat že si mě nepraskla" jen kývnu, to byla ta nejmenší věc. ,,Fakt díky" Vím jak má teď rozjetou karieru a nechci aby kvůli blbýmu vtipu měl po budoucnosti.

,,Víš noo... zajedeme si do knihkupectví"

♧♧♧

,,Když si říkala pár knížek tak jsem si nepředstavoval že vyrabuješ celej Luxor, su z tebe teď švorc" stěžuje si Ladislav, kterej dává do kufru šest plných tašek knih. No co mohlo to být horší, mohlo bejt tich tašek třeba sedm.

,,Říkal si ať si vyberu cokoliv co chci a taková příležitost se neodmítá, no ne?" pokrčím rameny. Sedím na malý zidce a sleduju jak nakládá knihy.

,,Neser mě, jinak tě tu nechám a odjedu" nandá všechny tašky do auta, opře se zády o kufr a pozoruje mě.

,,Mám ti připomínat že ty jseš ten, kterej mi zlomil nohu?" povitáhnu na něj obočí. Nic neřekne, to mi mohlo být jasný. Vítězně se ušklíbnu.

Začíná trošičku poprchávat, ale my si stále koukáme až do duši. Tohle mi není moc příjemný. Ať na mě takhle nekouká. Ať nekouká na to co teď jsem. Uhnu pohledem.

,,Tak pojď ať nezmoknem" rozejde se ke mě. Vezme mě do náruče, aby to bylo rychlejší, protože s tou sádrou jsem teď jak slimák a nese do auta. V jeho náručí jsem jak maličký koťátko. Koťátko.

Ladislav mě posadí na místo spolujezdce. ,,Dík kopačko"

,,No máš zač" zabouchne dveře a oběhne auto. ,,Stavíme se pro něco k jídlu? Su hladovej jak vlk" zeptá se a u toho se poutá. Při zmínce se mi udělá zas zle. Nemám na jídlo ani pomyšlení.

,,Můžeš, ale já si nic nedám, nemám hlad" už ani nevím jaký to je mít hlad..

,,Jíš ty vůbec?" povitáhne na mě obočí a vyjede z parkoviště.  Tohle je moc citlivý téma.

,,Můžeme něco objednat až budem u nás" když budem doma tak se aspoň nebudu bát že se někde pozvracim.

,,Ale máme po cestě mekáč, snad nebudeme zbytečně platit za dopravu" to je snad první věc, kterou řekla dávásmysl, ale já se chci vyhnout jídlu.

,,Nemyslím si že je tohle úplně vhodný jídlo pro špičkového sportovce" dloubnu do něj prstem. ,,Aby ses vešel do dresu" utahuji si zněj. Má perfektní postavu, nemá se čeho bát.

..Sice su špičkovej sportovec ale přece jeden mekáček za čas mě nezabije, ne? A když to na mě nekecneš, tak se to nikdo dozvědět nemusí" mrkne na mě. To je ale parchant.

,,Zlomil si mi nohu, myslím si že mám právo to na tebe říct" opřu se o okýnko a zavřu oči.

,,Hele ty víš že mě to žere. Omlouvám se, mrzí mě to, su prostě kokot.." otevřu oči a otočím se na něj. Kouká na mě smutně.

,,Kopačko snad si nám nevyměkl" sťouchnu do něj s úšklebkem. On protočí oči a věnuje se silnici.

,,Radši běž zas chrápat" řekne nasraně Ladislav. Jen se zasměju.

♧♧♧

Ucítím jak mě někdo někam nese.

,,Hmm?" zabručím. Cítím pod sebou najednou něco měkoučkého. ,,Láďo?"

,,Princezno, neboj. Už jseš doma, ale já už musím běžet, nechám ti tu to jídlo, dobře?" přikreje mě peřinou.

,,Hmnm" zamumlám a zahrabu se hlouběji do deky.

Ladislav se uchechtne. ,,Měj se" rozloučí se a zmizí. Ještě slyším jeho dupot na schodech a pak následné bouchnutí dveří.

Ten Ladislav je nějakej divnej, to je poslední na co jsem pomyslela než jsem zas propadla do černo černé tmy.