Liga Vzestupu

☆

,,Veroniko! Doprdele já myslel že je na tebe spoleh!" řve na mě táta, když vidí v jakým jsem stavu.

,,Kvůli TOBĚ to projedeme!" nepřestává ve svém projevu. Včera jsem to s Martinem trošku přehnala. Celej večer mi vyprávěl co zažil na tour a u toho jsme se mazlili až do svítání.

,,Zakazuju ti se s ním vídat! Kazí ti tvou kariéru! Kurva víš jak se snažím, aby jses prosadila ve světě! Ženskej fotbal zajímá málo koho a je málo příležitostí se předvést!" stále na mě řve. Cože?? Nemůže mi zakázat být s Martinem...

Vyskočím ze sedu a kouknu se mu přímo do očí. ,,Tati moc se ti omlouvám, ale prosím nemůžeš mi zakazat se s ním vídat. Je to přece můj život! Ne tvůj!" prsknu na něj. Dobře přiznávám že to nebylo uplně nejchytřejší s ním protiargumentivat, ještě k tomu když je neuvěřitelně nasranej.

Vlepí mi facku. ,,Víš kolik jsem toho do tebe obětoval? Kolik času a úsilí mě tohle stálo! Ty malej nevděčnej spratku!" střelí mi další.

,,Teď se vschop! Jestli nevyhrajeme tak si můžeš balit kufry! A klidně se k tomu tvýmu Martinovi nastěhovat a být nicka jako on!" chytnu se za tvář a svezu se k zemi. Začínají mi téct kapičky slz.

Táta odejde z místnosti a nezapomene za sebou pořádně prásknout dveřma.

Z tichých vzlyků se stane nezastavitelnej pláč. Slané slzy mi padají na dres s číslem 17.

Jak je možný že se všechno dokáže tak rychle posrat? Ještě včera jsme si s tatou povídali jak nejlepší kámoši a dneska jsme nepřítelé? Tohle je absurdní.

Táta se ani nedokáže představit jak moc se snažím. Jak moc se snažím kvůli němu!

Možná že by bylo lepší se přestěhovat k Martinovi... mohli by jsme spolu jezdit po koncertech a já bych mu mohla třeba dělat fotografku.

Určitě bych byla pak známá a to bych ani nemusela nic moc dělát.

Nemusela bych dřít tak jako teď. A stejně l čemu se tak snažím?

Fajn možná mi fotbal jde ale k čemu mi bude do budoucnosti?

Stejně teď hraju jen kvůli tátovi. Tohle nebude nic co by mě mohlo uživit, ještě k tomu když jsem žena.

Byla jsem tak moc ponořená ve svých myšlenkách že jsem ani nestihla postřehnout že se někdo objevil předemnou a objímá mě.

,,Pšš, to bude dobrý kočko" zašeptá má nejlepší kamarádka a stále me objímá a při tom hladí po zádech.

,,Jak mi tohle mohl všechno říct?" zavzlykám. Nemůžu tomu uvěřit.

Najednou mi přijde nemožný se nadechnout, jako kdyby se veškerej vzduch vytratil. Nemůžu popadnout dech.

,,Veve, dobrý jsem tu s tebou dobře?" snaží se mě uklidnit.

,,Nádech a výdech. Opakuj po mě" předvádí mi hluboké dýchání.

,,Tak pomalu nádech a výdech" gestikuluje. Začnu po ní opakovat, ale stále nepřestávam vzlykat.

♧♧♧

Postupně se začnu uklidňovat. Dech mám jen trošičku zrychlený a veškeré slzy mi Majda setřela. Stále mě objímá kolem ramen a tiše uklidňuje.

,,Děkuju ti" šeptnu potichu, ale ona to i přesto uslyší. Usměje se.

,,Tohle přece kamarádky dělají, no ne?" povitáhne na mě obočí. Trošku přidušeně se zasměju.

,,Já nevím co bych bez tebe dělala.." zašeptám ještě víc potichu. Majda po mě skočí a stiskne mě v extra pevným objetím div mě neumáčkne.

,,Nepřeháněj, babo jago" sťouchne mi do zad.

,,Jaúúú"

,,Ty si héérečka" schválně protáhne a zakroutí očima.

,,Miluju tě Majdíí" zašišlám jako malý dítě.

,,Ale vždyť já vím Vejunko" snaží se mě napodobit. A rozcuchá mi vlasy. ,,A teď vstávej jinak ti nakopu tu tvojí slaďoučkou prdel" řekne slizácky.

,,Vole, zkazila si naši romantickou chvilku!" majznu ji do ramene. Jen se přiblbě zasměje a zvedá se.

,,To se stává" řekne bez zájmů. Podá mi ruku aby mi pomohla se zvednout.
Natáhnu se proní, ale ona s ní uhne, tím pádem spadnu dozadu a bouchnu se do hlavy.

,,Tyvole ty si blbá!" začnu nadávat a třít si postižené místo.

,,To se stává" zachichotá se jak pominutá. Prokroutím nad ní hlavou a opatrně se zvedám.

,,To si beru osobně že si nevyutžila mé laskavosti" řekne uraženě. Teda snaží se být "uražená".

,,A ty se mi ještě divíš" zas zakroutím hlavou. Popadnu kopačky a začnu si je nandavat.

,,Pche" stále se snaží být uražená. Dovážu si své růžové kopačky.

,,Díky za skvělou podporu, ale teď mě budeš muset omluvit, jdu si pro svou zaslouženou výhru" poplácam ji po rameni a vyjdu z šatny.

,,Tak se mi to líbí! Přesně tohle jsem tě učila!" uslyším za sebou jen se zasměju, utřu si zabloudilé slzy a pokračuju dál.

Nechápu jak tohle dokáže ještě ani ne před 10 minuta jsem myslela že se zhroutím a teď se směju tomu jak je trhlá...