KITSUNE ( měsíční ochránce )

𝓚𝓪𝓹𝓲𝓽𝓸𝓵𝓪 12

"Moc se omlouvám, jak jsem se k tobě zachovala" "Děkuji, že jsi mi zachránil život" Věnovala jsem mu kousek slov z naší konverzace. "Jmenuji se Mei Yamamoto, ráda tě poznávám" následoval rychlý nádech po mé větě. "Meigin ?" zeptal se rychle Haru s vylekaným hlasem. "Ne, ne, jenom Mei" hned jsem ho opravila. To je zvláštní, kde jsem to jménu už slyšela, jako kdyby mi už takhle někdo řekl..... 

 Ani pořádně nevím, co si o tom mám myslet. Vypadá moc mile, je až moc elegantní. A ty jeho ocásky. "Nechci být k tobě nějak nezdvořilá,  ale co jsi vlastně vůbec zač?" Povrchně se má tvář koukla na Harua. Najednou se začal zvedat ze země a udržoval vzdálenost jednoho metru. Jednou rukou se chytl hlavy, kde se nacházeli kost temenní. Naklonil hlavu na stranu k ruce a pousmál se. "Pravda, to mě také mohlo napadnout... . . vím jak to bude znít, ale jsem mytické stvoření. Ve starověkém Japonsku jich existovalo hodně, jako ve staré mytologii. Já jsem nazýván jako Kitsune. " "Opravdu mě překvapuje, že se ti nikdo o mě nezmínil." "Ale možná je to tak lepší"

"Dobře, budu tě oslovovat Haru .Nic víc, nic míň" "Promiň, musím si jít odpočinout. Byl to dlouhý a náročný den" aktuální čas 16:43. Nejspíše bych ocenila dobré jídlo. Kručí mi v břichu hlady. Co si asi tak dám? Nic jsem neuvařila a babička tu dnes nebyla. 

Huhh... popošla jsem o 3 kroky dozadu a vyčerpáním padla do postele. Jedna ruka mi přistála na tváři a mnula si oči. To byl ale náročný den. "Odpusť Haru, jsem vyčerpaná, mám hlad a nechce se mi vstávat." říkala jsem Haruovi lajdáckým způsobem s úšklebkem na konci. 

"Mám pocit, že pro tebe mohu něco udělat" přistoupil ke mě blíž a začala mě přesvědčovat, že uspokojí mé hladové bříško. Já jenom napůl zvedla hlavu, abych se ujistila že stále na mě hovoří a pak se jenom usmála a při vší té námaze zase položila hlava zpět. "to je marný, Haru. Sice jsi opravdu zajímavé stvoření, ale vařit jídla nejspíše nedokážeš." Naříkání mě nepomáhalo, ale byl to způsob jak si postěžovat.

"Mei pojď sem" hned jsem zaregistrovala že Haru zmizel z mého pokoje. Mé nohy vyskočily a já se rozhlížela jak hladový sup. Bezhlavě jsem se rozběhla dolů po schodech a vstoupila do místnosti, která zavála vůní nevídanou. Mé oči zavřely a nos čichal lahodné smažené dobroty. To je snad sen, babička stihla donést jídlo dřív než jsem si myslela. "říkala jsi že máš hlad, s tím jsem i počítal, příprava mi zabrala pár minut, tak snad bude chutnat" Zornice se otevřely a strnutá úžasem, se má pusa postupně připravovala na delikatesy. Ahaa... tak to nebyla babička, to je úžasné. Ke stolu jsem vběhla jako hladová šelma a pustila se potupně do jídla. "Nenapadlo mě, že umíš vařit...mmmm.. a ještě tak dobře" pusa se otevírala a mluvila s se zbytky jídla na zubech. "to rád slyším, ani by mě nenapadlo že ti bude takhle chutnat" 

"Kde jsi se naučil tak dobře vařit?" Okusila jsem další lahodný kus. "těžko se to vysvětluje. V minulosti jsem se naučil hodně věcí, ale vaření byla hlavní část skoro každého dne." "Asi se to mé ruce naučily sami."  Odpovídal se zvláštně  pokrouceným výrazem. "Mohu se tě na něco zeptat ?" než jsem stihla dopovědět, má kolena se narovnala a dovedla mě ke kuchyňskému stolu. "Ano, jen povídej" přitom se jeho lokty opřely o stolek a paže se zabořily do pobledlých tvářiček. Koukal na mě zvídavý pohled. "Pokud jsi už žil v minulosti, jaké jsi měl majitele?" dokončení mé věty, mu nejspíše nepřineslo nejlepší požitek. "No, bylo to....  " výraz poklesl a hlava si namířila směr na opačnou stranu od mé fyzické existence. "Byly to většinou ženy,.. . . na zážitky si nepamatuji" po tom co se otočil a mluvil do dřevěné skříně, byla z jeho věty cítit nejistota. Při jeho posledním slůvku které vyslovil, trochu zaváněla lež. " Asi ti nedokážu úplně přesně odpovědět." mumlal do samého prostoru. 

A teď si o něm mám myslet jako co? Kolik asi musel okoukávat žen? Jestli to byly majitelky, není asi jiná možnost, než že to byl chlípník.... . , ale i přesto, bych si to na něho netipla. Radši si půjdu udělat věci do školy. "děkuji za tvou ochotu, půjdu do svého pokoje" chodidla prošlapávala dřevěnou podlahu a postupovala směrem schodiště. Má příprava se protáhla na dobu, o které ani můj mozek nevěděl, že má takovou to kapacity. Vyčerpaná myslící základna, odhodlaně vyrazila do koupelny, rozhodnuta umýt své tělo. Odraz v zrcadle mi připomněl ranní situaci. Propána, při přípravě jsem zapomněla na svůj nový domovní přírůstek. Vždyť je to první noc co tu bude přespávat. Musím se na něho jít podívat. Kartáček mě doprovázel na mé trase do hlavní místnosti. 

Všude byla tma. To jsem opravdu tak nevšímavá? Ani jsem si nedokázala pořádně rozsvítit. Mé krůčky postupovaly velice tiše a jen tak postupně našlapovaly na prkennou podlahu. Prsty hmataly všude kde se dalo a snažily se najít správný směr. Dům který byl pod temnotou s kousky osvětleného nábytku od zářícího měsíce, dodával atmosféru, která ve mě vyvolávala neklidné pocity.

"