KITSUNE ( měsíční ochránce )

𝓚𝓪𝓹𝓲𝓽𝓸𝓵𝓪 2. ÚVOD

Po chvilce vzpamatování, bylo na čase zvednou své tělo. S hlavou plnou otázek, mé malé nožičky utíkaly k domu. Bylo úplné poledne a já dostala chuť na něco sladkého. Než bych se   dostala domů, musela jsem vyjít pár schůdků, které mě dostanou na balkonek naší malé   svatyňky. Jeden schod vždy  hravě zvládnu, ale když se má noha chystala na druhý, pořádně nedošlápla a mé břicho dopadlo na zbývající schody. "auuu" vykřikla jsem, a jako každé malé dítě, poslední schůdky vyšla domů z brekem.

Tělo se pomalu ploužilo do hlavní místnosti, kde seděli i moji rodiče, povídající si u čaje. Matka a otec za mnou došly s úsměvem, a začaly mě ošetřovat. Lékárnička která byla několik set měsíců netknutá, teď byla použita. Ošetřily mi i trošku zakrvácené koleno které tak trochu odneslo můj pád. Po chvilce co mi ošetřily rány, namířily jsme si to ke stolu.     

Klábosení trvalo dlouhou dobu, a proto mě napadl nápad že by jsme si dali něco sladkého. Jenomže to už se má drahá matka chystala postavit od nízko umístěného stolu jak to bylo podle     japonské tradice, a vešla do druhé části místnosti kde se nacházela moderně vybavené   kuchyňka. Chvilku jsem se na ni dívala a ona se nás zeptala "má tady někdo hlad vy jedlíci ?".                                            "já já" má pusa vydala radostný povyk. 

Zanedlouho bylo jídlo z cela připravené, kuchyň voněla nejlahodnějšími vůněmi po kterých se   mi začaly zbíhat sliny. Na talíři bylo poctivě narovnané a s láskou připravené sushi. Hned jak se mé tělo upozadilo zpátky ke stolu, pronesli jsme krátkou modlitbu která vždy děkovala za možnost tohoto... pro mě božského jídla.

Jak jsme tak jedli a vychutnávali jídlo, měla jsem velké nutkání sdělit mým rodičům co se mi         dnes před bránou na našem pozemku stalo. Mé nenápadné "he...ehm "které bych vydala za každé situaci když se snažím získat pozornost, mi kupodivu prošlo. Moji rodiče se na mě podívali a otec se zeptal jestli nemám náhodou něco na srdíčku. Dojedené poslední suši na mém talíři, které bylo vyplněné mořskými řasy mi stačilo na vypuštění mé dnešní nereálné situace . Hned jak má pusa domluvila, se spustilo hrobové ticho. Jediné co bylo po pár sekundách slyšet, byli jídelní hůlky které spadli z rukou mé matky na stůl.                                                                                                                 Hned jsem strhla pohled i na svého otce který měl pohled vržený na mou matku. "myslíš že to        byl on ?" zeptal se tázavým hlasem muž vedle mě. "kdo on ?" zeptala se má zvědavost . Ta žena a muž kteří právě teď seděli se mnou u domácího stolu nebyli zas až tolik překvapeni jako to že jejich tváře vypadali nesmírně ustrašeně. Pomaličku jsem mezi své hůlky uchopila kousek suši který ležel na talíři uprostřed stolu. S pomalým pohybem a oči upřené na osoby v místnosti má nezbedná ruka pokládala jídlo do pusy. "jsi si opravdu jistá to co jsi viděla Mei? "optala se mě má matka, a jen s nechápavým výrazem, má odpověď zněla že bych si nedovolila zalhat. "Víš co to znamená" řekla matka se znepokojivým výrazem otci. Otec jenom přikývl a se  skelnatými oči dojedl poslední kus. "Mei, běž prosím do svého pokoje" tuto větu zaslechly mé uši od muže který se na mě s nevěřícím výrazem podíval. "Je vše v pořádku Mami? "  "tati?".  "Ano ty naše malá lištičko, vše bude v pořádku jenom si potřebujeme s maminkou o  něčem promluvit" řekla tatáž osoba.