KITSUNE ( měsíční ochránce )

𝓚𝓪𝓹𝓲𝓽𝓸𝓵𝓪 4.ÚVOD

Čas postupně plynul a já se začala připravovat na svůj první nástup do školy. Ano, stále jsem   ještě byla velice mladá, ale už od toho osudného dne který se odehrával před pár lety kdy má   drahá matka zmizela, jsem se naučila všem potřebným dovednostem. Byla jsem samostatná a   více vyzrálá než ostatní děti. Stále jsem ale žila se svým otcem, který se o mě staral a se vším mi   pomáhal. Vzhledem ke ztrátě člověka který většinou připravoval lahodné jídlo které jsme si   vychutnávali dennodenně, snažily jsme se naučit jak správně připravit japonské speciality. 

Hned po nástupu do první třídy jsem si našla nového kamaráda se kterým jsme si náramně   sedli, měli jsme společné zájmy a proto jsem ho obvykle po ukončení školních hodin zvala k   nám  domu. Otec byl často v práci dlouho do noci, a tak se nám nabídla má babička z otcovy   strany. Chodila většinou každý den aby nám pomáhala udržovat náš domek. 

S kamarádem jsem si hrála a dováděla snad každý den, jenom mi vždy přišla jedna věc na něm   zvláštní. Vždy když jsme spolu trávily ojedinělí čas, nikdy se mě nedotkl. Vím, je to asi normální   u malých dětí ale i když už jsme postupem času rostly a dostali se na druhý stupeň, pokaždé co   jsem ho chtěla nějak obejmout vždy si našel záminku která mu to nepovolovala. Nebo když se   poranil, měla jsem ihned pocity hrdinství které mi nakazovali obejmout jeho těla a zklidnit jeho   neklidného ducha. Pokaždé co jsem se ho zeptala na otázku ,proč se mě štítí,  nikdy mi na ní   neodpověděl přímo, většinou se snažil vyvrátit mojí větu, nebo nahodil jiné téma. Jendou jsem   toho ale měla už dost proto jsem na něho pokřikla. Podíval se na mě jeho milými tmavě   zelenými oči které se mu v tu chvíli leskly na sluneční záři a pověděl "Není chyba v tobě ale   nemůžu ti to vysvětlit, prosím pochop že až budeme starší vše ti vysvětlím." Nehybně jsem   stála na placu před naší školou kde jsme se s kamarádem setkávali po skončení školy. Nemohla   jsem být na něj naštvaná, nebo snad ano? Hlavou mi poletovali různé myšlenky, ale protože   jsme se bavily už od dětství, nemohla jsem ho zavrhnout.  Kamarádů jsem moc neměla a on byl   ten ke kterému jsem od přestupu na druhý stupeň začala něco cítit. Nikdy jsme si nic neřekli,   jako například že se tomu druhému něco cítíme ale i tak jsem měla pocity které mě k němu   vždy táhly. 

Už  nám zbýval jenom rok na naší základní škole po které jsme měli přestoupit na střední.        Byla to zvláštní doba, bylo mi 15 co jsem se musela rozhodnout kam můj život půjde dál, ale v   jednom jsem měla jasno, po slibu který jsem otcovi dala se dostanu na prestižní školu s   pohybovou aktivitou kterou jsem ráda provozovala. I když by to do mě pár lidí neřeklo, vynikal   jsem skoro ve všem ohledně učení a sportu. Celý druhý stupeň jsem tvrdě dřela a podřizovala   se badmintonovému kluby ve kterém jsem byla jedna z nejlepších hráček. Vše tak nějak šlo   dobře až na mého kamaráda. V této době se choval opravdu neobvykle. Přestal mít čas na naše   setkávání a určité hodiny které nikdy netrávil ničím jiným než učivem nebo svým koníčkům,   začal hrát závodně basket. Asi mě nechápete že? On nikdy neměl potřebu se nějak pravidelně   hýbat ale z ničeho nic se z něho stal profesionál a po pár týdnech ho chtěli úplně všude. Začala   se mu přezdívat nová lepší generace a tak do roka kdy jsme měli mít napsané přihlášky na   střední školu, všichni učitelé ho nabízeli mé škole. 

Nechápu proč by mi to mělo vadit. Ale až tak moc se chtěl se mnou dostat na moji školu že se   úplně změnil.