KITSUNE ( měsíční ochránce )

𝓚𝓪𝓹𝓲𝓽𝓸𝓵𝓪 10

Můj poslední čas, byl využit na cestu do uvítací místnosti. Opravdu bych nikdy nevěřila, že se mi něco takového v životě stane, ale moc doufám že se sním ještě uvidím. 

Páni, to je opravdu to, co jsem si vysnila.  Zahrada plná rozkvetlých stromů, malá ručně vyrobená jezírka, škola s mnoha patry a tělocvičnou, která byla spolu s venkovním hřištěm vybaveny pro všechny druhy sportů. To je snad sen,... . . řekla jsem potichu sama sobě, abych se ujistila, že tohle bude úplně nový začátek. Ale i přes všechnu tu radost, mě má myšlenka odejít domů a zjistit jestli se tam nenachází nějaký neobvyklí pasažér, strašně zajímala. No tak, přece si nezkazím hned první den. Se vtyčenou hlavou, má noha překročila vstupní práh do budovy.            Byla tam hlavní místnost, kde si právě teď, studenti zabírala své skřínky na boty. Ha.. . .musím si zabrat nějaká dobré místo. Hmm. . co třeba tady,.. . neee, nebo tady? Ach jo, to je složité. Počkat vidím správně? Černé krátké vlasy, vysoká postava, upravený úbor do detailu. No jistě!, je to on!. 

"Ryuu.. .!" Vykřikla má neohrabaná ústa. S nadšeným výrazem můj obličej popisoval více než jednu emoci. Ryu se ke mě pomalu otočil hned po nandání jeho přezuvek. Zelené, jasně zářivě zelené oči se s úsměvem na tváři podívaly na můj procítěný pohled." Meiii. ..! už  jsi tady, to je výborné. Opravdu jsem se bál že už nedorazíš včas."  jeho kukuč se přímo díval na mou začervenalou tvář. "Ano, já si též myslela že to nestihnu. Ale jsem tu včas. Jenom nevím jakou skříňku si mám vybrat, víš " s jednou rukou za hlavou můj pohled odpovídal mé vybíravosti. " To nevadí že sis nevybrala, nechceš jít ke mě? Je tu volná těsně u mě"                     "No tak jestli to nebude vadit, ráda se přidám" pronesla jsem, a vykročila ke skřínce.                     Za chvíli začíná uvítací ceremoniál pro nové žáky. Ryu mě popohnal, a s úsměvem na tváři plnou vzpomínek na naše strávené dětství, mě nemohl vypustit z konverzace. Po ceremoniálu jsme nemodli vynechat seznámení se třídou. Který proběhl zcela dobře, a po dlouhém dni který už byl za mnou nastal čas, odebrat se domů. 

Přezuvky byly sundané a já se mohla nadále kochat svým úspěchem které byl mému otci dokázán. Hlava Vykoukla ze dveří, a mé nohy vykročily kupředu. Než jsem se ale stihla nadechnout, popadl mě hlas, který zněl uspěchaně směrem od východu. "Meigiiin.. . .! Mei!" hlas na mě nadále křičel a já nemohla nic jiného než zastavit a otočit. Meigin? Tahle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Hmm,, asi jsem se přeslechla. Byl tu Ryu, ale nikdy jsem ho neviděla takhle vyvádět. "Počkej! Počkej na mě prosím" Zastavil se u mě udýchaný s rukama položených na kolenou. Popadl dech a spustil " Mohl bych tě jít doprovodit Mei?"            Hned jak jeho hlas dopověděl, má tvář dostala zvláštní narůžovělou barvu, jako když celý den strávíte s přáteli venku ve sněhu kde se uskutečnila koulovačka. Má líčka změnila odstín a já se nemohla rozhodnout jinak než "Ano, Budu moc ráda když si spolu zase popovídáme"

Procházka růžovými aleji, než jsme narazily na chody které se museli každý den vyšlapávat. Ryu mi v té chvíli nabídl že by mě rád doprovodil až domů. Neměla jsem žádný problém a tak naše cesta pokračovala dál. 

Hned po schodech které se neházely těsně za námi, jsem se rozešla k domu. Mé tělo už překročilo bránu. Ale Ryu tam jen tak postával, a neodhodlal se ten stín od kusu dřeva překročit. Má hlava se otočila a zabloudila k Ryuovi. "Vše v pořádku Ryu? " mé optání muselo padnout. "No, Ano,.. . . vše je v pořádku, ale víš já už vlastně musím rychle domů" řekl s hlasem nejistým a hloubavým. "Promiň, nechci znít nějak nezdvořile, ale už musím " stále mluvil stejným hlasem a svůj zamyšlený pohled vrhal na dřevěnou bránu. " To je v pořádku, nic se naděje, vždyť se uvidíme i zítra" Se smutnými pocity které zakrýval můj rozveselený obličej, bych mu nemohla říct nic jiného. 

Pomalu se otočil a ani se nerozloučil. Chtěla jsem mu říct aspoň ahoj. Ale nechtěla bych ho zdržovat. Mé těla se otočila zpátky směrem k domu a vyšlo o krok vpřed.                                                   "Mei!. . já.. .. jenom.. ..  pojď ke mě " nejistě mé uši zaregistrovaly jeho hlas a s nadšeným úsměvem, který mi před pár chvilkami klesl, jsem se vydala k Ryuovi. Postávání u jeho těla mi nepřišlo ani trochu odpuzující" Je vše v pořádku?" optala jsem se ho.                                                      "Ano, vše je právě že v naprostém pořádku" dořekl a z nenadání se mé má hruď ocitla na té jeho, dlouhé ruce objímaly můj krk a hlavu kterou měl o mě opřenou, mi jeho brada lehce zabořívávala do vlasů. "Mei" zamumlal do mých vlasů a já s rozteklým obličej nemohla nic víc než obejmout jeho tělo, z nadšení o kterém bych nikdy nesnila. Jeho dotek, jemňoučký. V tento okamžik jsem nemohla uvěřit že se to stalo.    Ryu se mě dotkl.... . . to je tak úžasný pocit. Chci ho objímat víc a víc, ale... . . . .  vklouzla mi do hlavy taková myšlenka. Ten pocit jsem pocítila i dnes ráno. Ten skoro samí pocit jako byl u neznámého zachránce. Co se to se mnou děj?  přece mám ráda jenom Ryua. Nebo snad ne? 

Rychle jsem se snažila odvrátil od myšlenky a začít se rovnat do reality. 

"Tak, tohle jsem chtěl udělat už opravdu dlouho, Mei" pomalu se odtáhl.                                                                     "Už půjdu,. . . uvidíme se zítra ve škole" mrkl na mě očima a pokračoval ve své cestě zpátky k jeho domovu. Na místě má postava zůstala stát a nemohla se vy nabažit pocitu který cítila. Tak to bylo opravdu něco. Dnešek je opravdu zajímavější než jsem si myslela. 

Pokračování v mé chůzi která mě dovedla domů, mi hlava připomněla, že po otevření dveří můj život už asi nikdy nebude stejný. Zvědavost byla velká a já pomalu otevírala dveře s pocitem, že chci znovu vidět záhadného zachránce mého života.