Anděl strážný, anebo démon?

Proud myšlenek

Konečně je pátek. Všechny zkoušky jsem úspěšně zvládla, ale zároveň jsem si uvědomila jednu věc. Za dva týdny se vzdám své lidské existence. Vše se tím změní. Přestože to stále budu já, budu žít úplně jinak. Na co mi bude vysokoškolský diplom, když práci už mám a stanu se démonem, když se to vydaří a pokud ne... Upadnu do zatracení. V druhém případě už nestihnu studium ukončit. Budou se mně snažit kontaktovat, aby zjistili, proč nechodím na přednášky. Akorát bude mít Victoria zbytečné starosti navíc. Rozhodnutí je tedy jasné. Sednu si ke stolu ve svém pokoji a zapnu notebook. Vyplním a odešlu děkanovi žádost o ukončení studia. Zabere mi to sotva deset minut. Čas na obrazovce notebooku mi říká, že je načase se nachystat do práce. 

Už se nenechám jen unášet životem. Přišel okamžik, ve kterém jsem si uvědomila, že chci začít dělat vlastní rozhodnutí. Na první pohled by se mohlo zdát, že si dělám co chci už dávno. Je pravda, že už ve svých patnácti letech jsem se vymanila z rodičovského vlivu, přesto jsem se rozhodovala na základě toho, co kdo očekával. Podřizovala jsem se představám lidí, se kterými jsem sdílela domácnost. Nechala jsem je udávat směr mému životu. Na vysokou školu jsem šla, protože se to tak dělá. Je to tak "normální". Zoufale jsem se snažila zapadnout, být součástí stáda. Ale kvůli čemu? Pro koho? Aby rodiče, kterým zjevně nechybím, byli na mě jednoho dne pyšní? Myslela jsem si, že jim dokážu, že jsem někdo, že dokážu to co oni, ba dokonce že to dotáhnu dál než si oni troufnou snít. Je to absurdní. Rodiče by si nevšimly ani mojí smrti, jak by se mohly dozvědět o mojich úspěších...

Myšlenky mi víří hlavou. Stojím u otevřené skříně a snažím se aspoň předstírat, že si vybírám oblečení do práce. Při vzpomínce na matku a otce mě píchne u srdce osten smutku. Pevně stisknu víčka, abych zahnala myšlenky na dvě osoby, pro které jsem nebyla dostatečně dobrou dcerou. 

Útěk byl jedinou možností jak jim splnit přání. Chtěly mě vidět v temnotě, tak jsem do ní skočila po hlavě. Přišel čas odrazit se ze dna.

Otevřu oči. Nechám jednu jedinou slzu stékat mi po tváři. Do jediné slzy vložím všechny vzpomínky a emoce. Pozornost přesunu naplno ke své skříni. Hledám v ní outfit, který bude doslova křičet - Dnes začínám hrát podle vlastních pravidel! 

Myšlenky se mi však toulají na místech mimo současnost i realitu. Cítím, že se potřebuju zaměstnat něčím, co by přitáhlo mou pozornost zpět. Do práce chci přijít včas, ale nedaří se mi uniknout z toho labyrintu pocitů a psychických procesů. Najednou ucítím dotek štíhlých prstů na rameni.