Anděl strážný, anebo démon?

Mimo civilizace

Tori zaparkovala u lesní cesty kousek za městem. Obešla zářivé Maserati a z kufru vyndala krosnu. Mně podala malý kånken batůžek. Bez obtíží si hodila zelenou krosnu, do které ještě přidala svou mikinu, na záda. Zamkla auto a natáhla ke mně ruku. ,,Jsi připravená vystoupat nad mraky, pozdravit slunce a dotknout se hvězd?" zeptala se nedočkavě. Políbila jsem ji a odpověděla: ,,Nemůžu se dočkat. Na co tu vlastně ještě čekáme?"

Věnovala mi ten nejzářivější úsměv, jaký jsem kdy viděla a vydaly jsme se vstříc zalesněným horám. Chvíli jsme šly mlčky a vychutnávaly si zvuky lesa, čerstvý vzduch a nekonečnou zeleň. Ticho jsem přerušila jako první svou neodkladnou otázkou, která mi od rána zněla v mysli. ,,Máš insomnii, nebo ne?" zeptala jsem se přímo, odhodlaná nenechat se odbýt. K mému překvapení Tori řekla: ,,V podstatě ano. Ale neříká se tomu tak. Pro démony, upíry a duchy je normální, že nikdy nespí. Zkrátka spánek je jedna z věcí, které nepotřebujeme." 

Po krátké úvaze  jsem jí položila kontrolní otázku: ,,Takže nikdy nespíš?"

,,Přesně tak." přitakala. Její slova ve mně vyvolala další vlnu otázek. ,,Jaké věci ještě nepotřebuješ?" zeptala jsem se dřív než jí opustí výřečná nálada. Za tři týdny se stanu bytostí, o které nemám téměř žádné informace, měla by tedy být ochotná poskytnout mi odpovědi. ,,Nejím lidské jídlo, nevykonávám běžné zaměstnání." řekla bez dlouhých okolků. Nepřekvapilo mě to. Nikdy jsem jí neviděla jíst, takže to dávalo smysl. Potěšilo mě to, ale jen do doby než se mi v hlavě poskládala nová otázka.  

,,Čím se tedy živíš?" vyhrkla jsem bez rozmyslu. Tiše se zasmála mé rozpačitosti. ,,Živým se negativními emocemi a myšlenkami lidí, kteří umírají. Než člověk zemře, živím se jeho úzkostí, strachem, či bolestí. Díky tomu necítí negativní emoce a může odejít na druhý břeh důstojně a klidně. Víš, po smrti čeká každého to, v co věří. Démoni zajišťují splnění tvé představy o životě po životě, či věčném spánku, ale berou si něco na oplátku. Až přijde správný čas vše pochopíš a budeš součástí rovnováhy a tužeb." vysvětluje vyrovnaným tónem . Její odpověď mě šokuje. Zároveň ale pocítím zvláštní uspokojení. Než stihnu vymyslet další otázku, vezme mi slova to, co vidím před sebou.

Stojíme na vrcholku kopce. Pod námi se rozprostírá město, ve kterém žijeme. Ten výhled je dech beroucí. Nejsem schopná jediného slova. ,,To jsi neviděla ještě to nejlepší." řekne Tori a obejme mě. Potom vyndá z krosny stan a začne ho stavět. V dětství jsem byla pár krát s rodiči v campu, takže postavit stan bych měla umět, ale až teď zjišťuji, že moje zručnosti jsou spíš teoretické. Tori vypadá zkušeněji než já. Díky ní během patnácti minut už sedíme na dece před postaveným stanem, jím muffiny, které ráno napekla a kocháme se výhledem. Město pod námi je rušné, ale tu vládne nekonečný mír a klid. Najednou  bílé obláčky začnou klesat až zahalí městské budovy.

Tori sleduje můj výraz plný úžasu. Nikdy jsem neviděla nic hezčího. ,,To nejlepší teprve přijde." ubezpečovala mě moje přítelkyně. Mírný větřík si začal pohrávat s mým copem a korunami stromů pod námi. Obléknu si její oblíbenou černo-červenou mikinu, kterou mi podává. V objetí setrváváme na dece. 

Slunce se blíží k horizontu. Pozorujeme impozantní západ slunce. Na chvíli odtrhnu pohled od toho přírodního zázraku a upřu pohled na ni. Usmíváme se jedna na druhou. Tato chvíle je víc než jakákoli slova. Políbím jí s vědomím, že tohle je ten nejromantičtější polibek v mém životě. Slunce nakonec zapadne daleko za lesy, kopce i město. Na tmavé obloze se začnou objevovat hvězdy. Když si všimneme první, zašeptám: ,,Něco si přej."

Teplota o něco klesla. Zalezeme si tedy do stanu a zabalené do spacáků se k sobě tiskneme. Na tomto místě úplně mimo civilizaci, kde čas plyne pomaleji a chvíle jsou umocněné silnou impresí, si šeptáme slova lásky a vzájemně se zahrnujeme polibky. Nic nemůže narušit tyto magické okamžiky. Právě tu a teď si uvědomím, jak vděčná jsem, že právě Victoria se rozhodla rozzářit mou temnotu a dát mému životu smysl. S ní projdu klidně každým kruhem pekla a vrátím se zpět. Každá minuta s ní je nekonečná jako oceán. Avšak jedna otázka mi přece vrtá hlavou. Proč září modře?