• My Gang boss •

75● Molo v krvi ●

Sama seděla na pobřeží a vzduch jí čechral její hnědé vlasy. V jejích hnědých očích se odráželo nekonečné moře. Stesk pevně držel její srdce a smutek zužoval její střeva. Chladné dřevěné molo na kterém seděla dávno vysálo teplo z jejího těla.

Měla výčitky. Měla špatné svědomí.

,,Olivie!"

Křiknul na Olívii kluk v zelené mikině s kapucí na hlavě.

,,Hledal jsem tě. Ty lidi ze Surmu furt strkaj nos do věcí do kterých jim nic není. Dnes zase lezli do naší základny!"

Přisednul si vedle Olivie.

,,Olivie potřebuju, aby jsi se se mnou vrátila na základnu musíme to s nimi vyřešit."

Olivie nijak nereagovala na jeho slova a stále jen hleděla na širé moře.

,,Dreame... myslíš, že své činy lze vrátit nijak zpět?"

Dream se odmlčel.

,,Ne rozhodně ne. Naše činy jsou jako jizvy na našem těle. Nikdy se jich nezbavíš, ale časem vyblednou."

Dream pozoroval Olivii.

,,Pouze okolnostmi se měří váha činu Olivie."

Řekl Olivii, která si hluboce povzdechla.

,,Chybí mi můj malý bráška George. Zajímalo by mě jak se mu v Londýně daří."

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

,, ...Dreame! DREAME!"

Slyšel jsem velice tlumený Georgův hlas. Pociťoval jsem, jak mi tělem kolovala tupá pulzující bolest. Pokusil jsem se pohnout ale, bolest byla tak intenzivní až přecházela do ostré agónie, že jsem se rychle přestal snažit.

Snažil jsem se otevřít oči, ale moje víčka byla najednou tak těžká, že jsem je unaveně nechal zavřené. Moje mysl byla dezorientovaná. Nevěděl jsem kde jsem. Věděl jsem, že jsem před chvílí byl na pobřeží s Olivií a že jí možná uvidím zase za chvíli. Má mysl mě neustále vtahovala do té noční můry, která se stala před takovou dobou.

.

.

.

.

.

.

.

.

Tehdy byla velice chladná noc. Ve vzduchu byla cítit voda, která se i objevovala v záři lamp. Moře tiše zpívalo svoji divokou píseň a molo na kterém se to všechno odehrálo tiše vzdychalo pod nárazy vln. Tu tehdejší noc si velice dobře vybavuji. Byla hluboká noc a Olivie se nevrátila na základnu. Měl jsem velice divný pocit, že se něco stalo. Olivie, stejně jako já neměla domov a venku v téhle zimě by dobrovolně nenocovala. Proto jsem se jí vydal hledat do chladných ulic a prázdných pobřežích.

1:15

Molo u pobřeží.

Moře dnes bylo neklidné. Olivie se dívala na rozbouřené moře a na mysli měla slovo smrt. Studeným pískem za ní potichu našlapovala druhá osoba. Když vstoupila na molo prkna pod ní tiše zavrzaly pod její vahou. Olivie se neotočila. Nemusela, protože již věděla, že dnes přijde. Zrzka si vedle ní bez slov sednula a přidala se k zírání na divoké moře.