Vz(D)orný

Část první: PŘEDTÍM - Kapitola 1

Ještě, než dorazil jeho bratr, měl nějaký čas, aby se porozhlédl po městě. Bez Jamesona by stejně nezačali. Město bylo moc pěkné, ale kvůli pokročilé hodině se pomalu ulice začali vylidňovat. V jistých místech tomu bylo přesně naopak, hlavně v místech hospod. Po chvíli bezcílného bloumání se rozhodl, že si město lépe projde, až bude odjíždět a raději pojede do zámku, aby nepřijel pozdě. Ještě si osobně odvedl svého koně do stájí, jež se vydal k zámku.
Z dálky ještě viděl, jak jeho bratr vchází do dveří kus od něj. Křídlo dveří zůstalo otevřené, takže viděl z první ruky, jak Jameson svým kouzlem očaroval další naivní dívku. Často si říkal, jak je to možné, že neexistovala téměř žádná dívka, která by se do něj okamžitě nezamilovala. Je mi ji až líto. Pomyslel si a se zájmem sledoval jejich setkání. Alespoň, že už má vybranou snoubenku. Jen kousek od statusu: zabraný lamač srdcí.
Dívka pochvíli zmizela, a tak se připojil ke svému bratru. Chvíli v tichosti čekali, než se objevili sloužící, kteří se hluboce omlouvali, že museli čekat a uvedly je do jejich pokojů. Naštěstí, neměli volné dva pokoje pro hosty vedle sebe, takže byli ubytováni v jiných částech zámku.
Když ve svém pokoji osaměl, odložil si svůj cestovní vak a rozhlédl se po místnosti. Byl k němu dokonce připojen balkón s krásným výhledem hodným pro prince. Přestože to byl pokoj pro hosty, byl podobně velký jako ten jeho doma. A s lepším vybavením. Možná bych si mohl svoje komnaty také vybavit novým nábytkem. Přece jen se nikam zatím nechystám.
  Ani si nestihl celý prostor pořádně prohlídnout, když se ozvalo zaťukání na dveře.
„Až budete připraven, můžete se odebrat na schůzi,“ upozornil ho člověk na druhé straně dveří. Nejspíše už se čekalo pouze na něho.
֍

Co bylo vlastně tak důležité, že jeli téměř přes celou zemi, jen aby něco podepsali? A proč vlastně oni dva? Nutno podotknout, že on by vlastně vůbec nemusel jezdit. Byl to pouze pokus rodičů začlenit budoucího vladaře do jeho povinností. Právě tato smlouva byla dobrou příležitostí. Ne tak důležitá, že by ji musel podepsat sám král, ale zároveň ani ne tak bezvýznamná, aby to počkalo až do plesu na počest narozenin princezny, kdy se jejich rodiče sami dostaví.
Jelikož jedno z jejich přístavních měst utrpělo škody při nedávné katastrofě, potřebovali pomoc. Jejich zásoby dřeva se nebezpečně úžili. Neměli dostatečné prostředky na tak rozsáhlé opravy. Nebylo žádným tajemstvím, že království Mison bylo bohaté na takové suroviny. Takže tu dnes byli, aby stvrdili dohodu o koupi většího množství stavebního dřeva a zaplatili zálohu. Po podepsání pak okamžitě měli poslat zprávu a zahájit přepravu.
Kdyby se jednalo o normální město, nejspíše by se to řešilo jiným způsobem. Jelikož se ale jednalo o jedno z nejvýznamnějších přístavních měst celého pobřeží dotýkalo se to i jiných záležitostí. Mison mělo obecně špatný přístup k moři, takže byli též částečně závislí právě na tomto přístavu.
Jenže co tu dělal Thomas?
Cestou měl možnost prozkoumat další kousek své země a sousedního království. Byla to skvělá příležitost zase kousek procestovat, ale to nebyl jediný důvod…
O této dohodě ho rodina odmítala informovat a existovalo velmi málo lidí, kteří byli do této záležitosti zapojeni, takže se musel podrobnosti dozvědět na vlastní pěst. Ani kopii připravené smlouvy mu nedaly přečíst! A zrovna takové věci ho docela zajímali. Už dlouho zkoumal všechny podrobnosti zacházení s vypěstovanými surovinami a usoudil, že kdyby se nějaké výdaje omezili a některé přesměrovali, nemuseli by teď žádat pomoc od jiného království. Nějaké zásoby na nečekané události by mohli být lépe připraveni.
֍

Nemýlil se, opravdu se už čekalo pouze na něj. U stolu už seděli, v jednacím sále, král, královna a jeho bratr Jameson. Divil se, že je Jameson nepřemluvil, aby začali bez něho.
Celé jednání probíhalo bez komplikací. Ještě aby ne, když už bylo všechno předem připravené. Celou dobu se do rozhovoru nezapojoval, seděl na odlehlé židli a předstíral nezájem. Když se ale jeho bratr natáhl s perem nad papír, aniž by si smlouvu přečetl, musel zasáhnout.
Jameson tím gestem dával najevo, že jim bezpodmínečně věří. Nebo to je prostě pitomec. Thomas si však takové gesto nemusel dovolovat. Alespoň jeden z nich musel být zodpovědný. Snad se to časem naučí i Jameson, zadoufal.
Vytrhl papír z poza hrotu pera. Naštěstí bylo dostatečně vysoko a on byl dostatečně rychlý, takže na papíře nepřibyla ani jediná tečka inkoustu. Nad tím mistrným manévrem se musel pousmát. Pohodlně se rozvalil do židle a jako by znuděně si četl písmo na papíře.
„Bla bla bal,“ zamumlal, aby dodal důraz svému projevu, a přitom hladově hltal každé slovo. Každý detail.
Vše souhlasilo.
Ještě chvíli počkal, aby se ujistil, že smlouvu skutečně podepíše. Pak, ještě něž bylo slušné, sám zmizel a nechal je tam se odsuzujícími výrazy. Nemělo cenu dále setrvávat v jejich společnosti, nestáli o jeho přítomnost. Vydal se do svého pokoje, aniž by počkal na někoho, kdo by ho odvedl zpět. Měl naštěstí dobrý orientační smysl, takže trefil zpět docela rychle.
Když dorazil do pokoje, vybalil si těch pár věcí, které měl s sebou. Mezi nimi byli i mapy oblastí, které by chtěl cestou navštívit. Ještě, než se na ně podíval, si rychle zapsal všechny informace, co se dověděl ze smlouvy.  Přestože měl dobrou paměť nehodlal riskovat, že by zapomněl nějaký detail.
Uprostřed stolku se teď rozprostírala mapa hlavního města. Tu budu potřebovat nejdřív. Zítra měl v plánu projít si město a pokud ho zaujme, najde si nějaký hostinec a třeba by mohl zůstat déle. A pak velikou oklikou zpátky domu...
Byl tak ztracený ve svém plánování, že si ani nevšiml, že by bratr zaťukal. Možná se ani s ťukáním neobtěžoval. Teď stál před ním a se založenýma rukama si odkašlal.
„Ano?” vyzval ho a pohledem se nepřítomně vrátil k mapám. Jeho přítomnost ho příliš rozptyloval, než aby se dokázal soustředit. Nemohl mu však dopřát takové potěšení, že by se mu věnoval pohledem.
“Jeden, dva dny?” zeptal se, a přitom prstem sledoval jednu linii zobrazující cestu.
„To déle... Pokud to půjde dobře, tak asi do plesu,” pronesl, jako by o nic nešlo.
“Cože?” vyprskl a zděšeně se obrátil na bratra.
„Říkal jsem...”
„Já tě slyšel,” skočil mu do řeči, „Ale proč? Doufám, že nečekáš, že tu zůstanu s tebou.”
„Proč? Protože jsem to řekl,” Thomas ho okamžitě zpražil pohledem, „No dobře, tak řekněme, že jsem se zamiloval. A co se týče toho, jestli tu zůstaneš se mnou, tak ano. Protože jsi slíbil, že mě budeš poslouchat, a také proto, aby to nebylo tak podezřelé.”
„Já myslel, že už máš snoubenku vyhlédnutou. Nebo si jen sháníš další milenku? Myslel jsem si, že už jich máš u nás doma dostatek,” nedokázal si odpustit popíchnutí. Jameson se hořce zasmál.
„Věci se mění, bratříčku,” pronesl s potutelným úsměvem a zmizel. Neměl svého bratra příliš v oblibě, ale jedno se mu muselo nechat. Vždy věděl, co říct.
Bylo naprosto zbytečné doufat, že by mohl, jakkoliv změnit jeho názor ohledně jeho pobytu. Když si něco umanul, nikdo to nezměnil. Přesto ale netušil, co by mu přineslo, kdyby tu zůstal déle. To, proč přijel už měl za sebou. Sklidil mapy ze stolu. Ty zatím potřebovat nebudu.
֍

Když se ráno probudil, měl už docela představu, jak se z toho vyvlíkne. Zbytek předešlého večera strávil vymýšlením plánu. Samozřejmě by mohl jednoduše utéct, to by ale stejně porušil Jamesonovo přání. A proč bych si měl vybrat tak nudné řešení, když to šlo udělat mnohem zábavněji? A možná dokonce poškodit bratrovu dokonalost…
Rychle si na sebe natáhl kalhoty a košili. Příliš nedbal o to, jak vypadá, protože to v tuto chvíli nebylo důležité. Spíše naopak, čím nedbaleji bude vypadat, tím lépe. Přešel na balkón a rozhlédl se okolo. Výhled byl sice slušný, ale o balkón výše musel být o dost lepší.
Podíval se dolů, aby se ujistil, že bude přichycen při činu. A kdyby si ho náhodou nevšimli, když poleze nahoru, tak se chvíli pokochá a při zpáteční cestě bude hlučnější. Nachytat prince cizího království, jak jim leze po zámku, byl podle něho dobrý důvod ho ze zámku vyhostit, a přitom mu neudělit jiný horší trest. Pak by s jeho odchodem nemohl Jameson nic udělat.
Jeho cíl naštěstí nebyl tak daleko, takže se tam dalo dostat pár přesnými pohyby. K jeho smůle si ho zatím nikdo nevšiml. Když stál pěvné za balkónu, rychle se rozhlédl po okolí. Opravu odtud byl lepší výhled. Zvědavost mu nedala spát a musel se podívat, jestli někdo není v místnosti, ke které balkón patří.
A skutečně! Byla tam nějaká dívka v noční košili, během chvilky si ho všimla a zůstala strnule stát s vyděšeným výrazem. Vesele ji na oplátku zamával. Během chvilky se odhodlala a přešla k proskleným dveřím.
„Kdo jsi?!“ křikla na něj. Přestože to bylo z poza dveří dokázal rozluštit, co říká. Rozhodl se ale, že ji to neudělá tak jednoduché a tak zavrtěl hlavou, a přitom si poklepal na ucho, aby ji naznačil, že ji neslyší. Pak ukázal na kliku dveří. Dívka se otočila se rychle ke dveřím, jako by to zvažovala. Thomasův obličej se zachmuřil a naklonil hlavu na stranu. Jako vážně? Je jasné že mi nakonec stejně otevřeš, pomyslel si. Jinak by jsi už zavolala strážce.
Sice se na chvíli zastavila s rukou na klice, ale stačilo aby jen trošku pootevřela a byl během chvilky uvnitř.
„Máš to tu hezky zařízený.“ Rozhlédl se po pokoji. Bylo to opravdu pěkně zařízené.  Zařízení svědčilo o tom, že je to vysoce postavená osoba. Ani látky které se objevovali v pokoji, a ta z které byla ušita její noční košile, nebyli vůbec levné. Hned na první pohled ho zaujala růže pouze s jedním okvětním lístkem jiným. Zvláštní… Nejspíše nějaká vzácná genetická mutace. Nebo snad…
„Promiňte, kdo jste a co tu děláte?“ zeptala se trochu rozhořčeně neznámá. Ani se nesnažila se více zahalit. Nejspíše nepociťovala stud jako stejně jako ostatní.
„Pokud dobře vím, tak jste mě sem sama pustila,“ pronesl nezaujatě. Byla to velmi komická situace. Tak dobrý plán, nechat se vyhodit z paláce, by ani sám nevymyslel.
„Můžete mi laskavě říct kdo jste! Jinak-“ vypadala už dost naštvaně. Mohl by ji odmítnou povědět své jméno, aby dostal to co chtěl, ale ještě neměl chuť se loučit. Navíc potřeboval, aby věděla kdo je, aby ho mohla nahlásit. Tato dívka ho nicméně docela zaujala. Kdyby byla jako všechny ostatní vysoce postavené slečny, nejspíše by už by byli společně v posteli nebo by ho vedli na popravu. Ne že by se mu něco takového už stalo…
„Jsem Thomas,“ přerušil ji, „Ale klidně mi říkej Thomy…“ Nabídl ji přezdívku, kterou ho oslovovali pouze jeho přátelé nebo matka.
„Princ Thomas?“ chtěla se ujistit. Bylo obdivuhodné, jak rychle ji došlo, že je princ. Popravdě jsem doufal, že ji to bude trvat déle, abych si mohl promyslet, kdo je právě ta dívka. Jednalo se určitě o vysoce postavenou dámu. Jenže jak moc vysoce postavenou? Korunka na jejím stolku ho utvrdila ve své dřívější domněnce.
Princezna Rosalin Misonská…
„Pro vás Thomy, Rose. Vypadá to, že jsme sousedé,“ pronesl neutrálně a ukázal prstem dolů. Nechtěl aby věděla, jak moc se chce dozvědět s kým má tu čest. Chtěl počkat, než mu vyvrátí, nebo potvrdí, že je to opravdu ona. Bohužel, ale na chodbě zaslechl přibližujícího se člověka, takže bylo asi načase zmizet.
Zrovna když vyklouzl ven, se ozvalo zaťukání na dveře a dovnitř nejspíše vstoupila její komorná. Přitiskl se ke zdi a poslouchal co se bude dít dál. Třeba se dovím, kdo to je, nebo budu alespoň budu u toho, kdy mě napráší. Během chvilky ho na balkón následovala ta dívka. Pozorně se na ni podíval a čekal. Dívka ho sjela pohrdavým pohledem, což ho docela pobavilo. Takové gesto by od ni nečekal. Krátce nadzvedl obočí a lišácky ji úsměvem vybízel k činu.
„Hádej co? Mám ti vyřídit-“ pronesla nově příchozí, ale najednou se zarazila, „Jéje, co tam venku děláš?“ Z hlasu ji bylo slyšet, že o ni má starost.
„Neuvěříš, kdo ke mně zavítal!“ odpověděla ji ještě naštvaně dívka, jako by si z její starosti nic nedělala. Podíval se před sebe. Byl tu docela pěkný výhled. Sice měl raději výhledy čistě do přírody, asi by si dokázal zvyknout. Tak a je to tady… Naposledy vidím tohle město a zahradu z takového úhlu. Je čas ho prozkoumat očima obyčejného člověka.
„Ten kosák Tom zase vyplašil moji Jůlinku,“ Cože?! To myslí vážně?, „on je opravdu k neuvěření. Nedá si pokoj. Tak otravný zvíře jsem ještě nepotkala,“ pronesla Rose naprosto vážně. Byla příjemná změna vidět, jak si z něj někdo dělá takhle srandu. Slyšel, jak se tomu komorná vevnitř zasmála, aniž by věděla jak je to ve skutečnosti vtipné. Vytřeštil oči a nevěřícně artikuloval, Kosák? Vážně?
„Jůlinku…? Myslíš jako tu sýkorku? A počkat, od kdy má ten kosák jméno?“ ozval se hlas zevnitř.
„Ode dneška,“ rozhodla odhodlaně dívka a zavřela ho na balkóně. To měla být urážka nebo pocta, že po něm pojmenovala kosa? Přece jen to nebyla obvyklá urážka při připodobnění k zvířeti. Kdyby pojmenovala prase po mě, tak prosím! To by asi většina lidí brala jako urážku. Já stejně nechápu, co jim kdy prase co udělalo, že to berou jako hanlivé.
Když lezl zpátky dolů, ani se nesnažil být hlučí, aby si ho stráže všimli. Rád by to připsal tomu, že pokud to doopravdy byla princezna, neexistovala možnost, že by nenahlásila, že byl v jejím pokoji nevítaný cizinec. Pravdou ale bylo, že na to prostě zapomněl. Byl tak zabraný do svých myšlenek a do úvah nad tou dívkou, že na to jednoduše zapomněl.
Ani on přece nebyl neomylný…