Vz(D)orný

Prolog

Schválně jel sám na koni kus za kočárem, v kterém se natřásala ta povýšená zadnice, jeho bratr. Bylo téměř nesnesitelné s ním v poslední době být, byť jen v jedné místnosti, natož aby s ním musel v jet několik hodin v jednom kočáře. Z koňského hřbetu navíc měl krásný přehled o tom, co se kolem děje. Měli s sebou sice dva perfektně vycvičené osobní strážce, ale jeho vnitřní smysly ho neustále nutili být ve střehu.
Pozorně se rozhlédl krajinou, aby se ujistil, že jim nic nehrozí. Cosi ho varovalo, že se něco zlého blíží. Zavřel na chvíli oči, aby se lépe soustředil na zvuky okolí. Byl slyšet pravidelný kapot podkov, sladké štěbetání slavíků, šustění listů stromů…
„Thomasi!“ Při tom zvuku sebou trh, otevřel oči a hledal odkud přichází nebezpečí. Mezitím tasil svůj meč připravený odrazit jakýkoliv útok.
„Thomasi,“ ozvalo se s jistou dávkou znudění. Nic jim nehrozilo, pouze si někdo žádal jeho pozornosti. Strčil meč zpátky do pochvy a rukou si projel vlasy s povzdychem. Ještě se otočil na strážce, než popohnal koně, aby dohnal kočár. Měli už zpoždění, takže se jeho bratr ani neobtěžoval zastavit, aby mu to sdělil. Asi to nebylo důležité…
„Thomasi…“ Tohle oslovení úplně nesnášel. Existovali pouze dva lidé, z jejichž úst mohl tohle oslovení slyšet. Otec nebo bratr. Takže v důsledku za tímto oslovení nikdy nepřicházelo nic dobrého. To kvůli nim své jméno nenáviděl. Z jejich úst to jméno dostávalo hořkou příchuť.
„Potřeboval bych ti zopakovat pár pravidel, kvůli kterým se mnou můžeš jet,“ pronesl Jameson, když srovnal koně s jeho kočárem. Cesta byla naneštěstí tak široká, že se vedle sebe vešli.
„Budeš se chovat slušně a budeš mě poslouchat, rozumíš? Jinak okamžitě odjíždíš domů, a to bys určitě nechtěl. Jak by ses jinak mohl ulívat ze svých povinností? Protože se vyhýbat svatbě přece můžeš do konce života!“ Tak tohle je důvod proč si myslí, že jsem jel s ním? V duchu se zasmál. Sám bych lepší důvod nevymyslel! Ani jednou ho nenapadlo, že bych měl lepší důvod! To že se vyhnul námluvám byla pouze přidaná hodnota.
„Mýlíš se bratře, ty se nemůžeš vyhýbat svatbě napořád, ale já ano. Já totiž nemám povinnosti jako ty…“ popohnal svého koně a osvobodil se tak od sáhodlouhé přednášce, jak má být poslušný. Jako by to snad bylo poprvé, nebo snad naposledy co si něco takového musel vyslechnou
A jako by ho snad někdy poslechl.