Dnešní noc jsem měl zajímavý sen. Moc si z něj, jako z jiných snů, nepamatuji, ale přesně vím o čem byl. Vše muselo být tak zelené, tak nádherné, ach ty listy lehce tetelící se v ledovém vánku osvěžujícího vlhkého vzduchu. Vím, že se mi o tom zdálo, cítím to, přesto si nemůžu vybavit jediný kousek toho zeleného ráje. Neměl bych se tak dlouho utápět ve snech, už je ráno, čehož musím využít. Slunce zatím kladně spočívá u horizontu, avšak v poledne to bude takový pařák, že se nikdo neodváží vyjít ze stínu. Byli jsme tu celkem tři, v tomto malém domku, který měl to štěstí, že narozdíl od mnoha ostatních, zůstal stát. Pobýval jsem tu se svými dvěma jedinými kamarády, které jsem za život měl. To díky nim vím, že chodit na dlouhé cesty v poledne není zrovna nejlepší nápad. Od té doby, co odešli a řekněme, že se již nevrátili, nemám potřebu navazovat bližší kontakt s jinými lidmi, pokud to není nezbytně nutné a zrovna dneska to nezbytně nutné je.
Ze všech rozbitých kousků se mi totiž konečně podařilo dát dohromady starou filmovou promítačku. Už před nějakou dobou jsem s Kubou Hradeckým vyměnil nalezenou pušku za pásku osmi milimetrového filmu. Měla patřit jeho otci a měl na ni nahrát rodinný výlet v jednom z našich bývalých národních parků. Teoreticky bych pak znovu mohl vidět tu nádhernou zeleň. To jediné, co potřebuji, je automobilová baterie. Štěstí měli ti, kterým se povedlo před osmi lety rozkrást poslední kusy fotovoltaických panelů, což bohužel není můj případ. Hned poté, co došla fotovoltaika, začali lidé samozřejmě rozkrádat automobilové baterie. Proto asi chápete, jak je dneska náročné jednu sehnat. Mám ale štěstí, protože znám někoho, kdo mi takovou baterii může prodat a to jenom za dvě láhve benzinu.
Tak to už na tomto světě chodí. Dříve se lidi mohli roztrhat pro několik pěkně pokreslených papírků s čísly a dneska zase pro dvě láhve nafty či benzinu. Čekat mě bude odpoledne na místě, kde kdysi stála hospoda Na obci. Omotal jsem si tedy šátek kolem hlavy, jako pokrývku, a vydal se na mé malé dobrodružství.
Teplota zatím mohla být něco okolo třiceti stupňů. Už začíná léto, takže počítám s tím, že kolem poledne to bude přes čtyřicet. Potřebuji se dostat na letiště, které se nachází zhruba tři hodiny pěšky od mého malého domku. Je to sice malé letiště, avšak když se bohatí dozvěděli, že to tu všude brzy vyletí do vzduchu, nechali tam všechna svá drahá auta. Některá z nich se vyloženě vypařila v záři exploze, jiná vzplanula pouze z dotýkajícíh se plamenů, spoustu z nich však zůstalo úplně nepoškozených. Málo lidí o tomhle místě ví, proto je to tam pro mě jako zlatý důl.
Nejprve je potřeba projít přes monumentální bývalé pole, které nyní tvoří již pouze suchá hlína. Je to celá věčnost, co nepršelo a upřímně jsou i dobré důvody, proč zde nikdo déšť nevítá. Půda je totiž tak vyschlá, že nedokáže vsakovat velké množství vody. Myslím, že to mohou být tak dva roky, co přišla jedna velká bouřka. Všichni zbývající lidé vyšli ven, aby konečně na svém těle pocítili chladnou a osvěžující vodu. Mnozí toho však litovali. V údolí obce, nebo toho, co z ní zbylo, se nahromadil metr vody. Ale lhal bych, kdybych neřekl, že vůbec netoužím po vlažných kapkách dopadajících na mou vyschlou kůži.
Když tak procházím po poli, vždy si zkouším představit, jak muselo vypadat. Všude mnoho odstínů zelené a nádherné jemné rostliny. Taky si představuji, co to muselo dát práce, takovéto pole udržet. Co mě potom však udivuje a štve nejvíce, je jak lidi byli hloupí. Kolik práce vynaložili na to, aby měli co jíst - přežili. Kolik úsilí do toho už od nepravěku dávali, kolik strojů vynalezli a to vše poté zahodili jen pro svůj vlastní komfort. Kdyby tak tehdy usilovali i o zdraví naší planety. Možná by nevyslali atomové bomby na velká města, možná by moji rodiče byli ještě pořád naživu. Ne, nesmím se zabývat minulostí, musím myslet na přítomnost.
