Minulost si nevybírá

Kapitola 2. - Úkryt hadího muže (Část 1. - Postava ve tmě)

Dlouhovlasý ninja se svým společníkem konečně dorazili k cíli své cesty. Hadí muž otevřel bránu a vstoupil do chodby. Nepřekvapovalo ho, že zaregistroval nepatrný pohyb za jedním ze sloupů. „Stýskalo se ti?" usmál se.
„Ne. Jen mi bylo divné, že jste tak dlouho pryč," odpověděl mu hlas z temnoty.
„Jen pro tvou informaci... Orochimaru-sama si vyšel na lov žen."
„A Kabuto má opět jízlivé poznámky," uchechtl se hadí ninja a obrátil se k místu, odkud zazníval tajemný hlas. „Přivedl jsem někoho velice zajímavého," pronesl a slastně se oblízl. „Zdá se, že tahle dívka zná velmi dobře Akatsuki. Můžeš se jí zeptat na svého bratra."
Oba slyšeli, jak dotyčnému vypadla údivem zbraň z ruky. Už to nevydržel a vystoupil ze stínu. Poněkud delší černé vlasy měl rozježené, černé oči zlostně žhnuly. Oblečení bylo podobné tomu, jaké nosil Orochimaru. Pohlížel na bezvládnou bledou dívku s nenávistí i údivem.
„Vidím, že tě to přeci jen trochu zajímá, milý Sasuke. Ale teď počkáme, až se probere." Podal mu obrázek, který měla mladá žena u sebe.
„Rozhodně si s ní promluvím." Sevřel ruku v pěst, odhodil obrázek a kráčel chodbou někam pryč. Orochimaru se opět zasmál a kresbu pečlivě schoval. „Postarej se o ni, Kabuto. Pár hodin trpělivého čekání nás nezabije."
„Samozřejmě, Orochimaru-sama."

Shenai otevřela oči. Ucítila, že leží na studené zemi nebo podlaze. Před očima se jí mihla vzpomínka na kluka s brýlemi, se kterým se poprala. A pak tu byl ten druhý muž. „Orochimaru...," zašeptala a postavila se. Pokoj tonul v temnotě, neviděla na krok, ale to jí nevadilo. Neměla strach, kdysi ji naučili nebát se. Rozběhla se k místu, kde tušila obrys dveří, ale hned po několika krocích ji něco zastavilo. „Jak to?" Nemohla pochopit, co se s ní děje. Trhla rukama a ucítila, jak ji cosi dře na dlaních. Podívala se pozorněji. Na zápěstích měla navinuta lanka, která byla na něčem upevněna. Byla opět zajatcem, ale tentokrát skutečně cítila tu nejistotu. Sedla si a donutila se uvažovat rozumně. Co by jí poradili, kdyby tu mohli být s ní? Jak by se asi zachovali oni?
Nebylo to o moc jiné než její dávný pokus o útěk, ještě si na to dobře pamatovala. Tehdy měla strach, bála se Itachiho, přesto se pokusila o nemožné. Přestala až ve chvíli, kdy se zvedl z postele a přiložil jí nůž ke krku. Vyděšeně polkla a nedovážila se ani nic říct. Odtáhl zbraň, utáhl její pouta a řekl: „Radím ti dobře, spi." Už se o podobnou hloupost nepokusila.
Shenai si řekla, že teď je to stejné a že se o to musí pokusit. Otočila se a snažila se najít místo, kde byla ta divná vlákna zaháknuta. Měla štěstí, brzy ho objevila. Nezůstanu tady! Dostanu se odtud!
Pokoušela se rozvázat ty uzly, ale vůbec jí to nešlo. Ani zběsilé trhání zápěstími jí nepomohlo. Nevadí, ona se tak snadno nevzdá.
„Měla bys toho nechat!" ozvalo se za ní, byl to ten s brýlemi.
„Co ty víš? Třeba se mi to i povede!" odsekla drze.
„Pochybuju. To jsou chakrová vlákna, ta zrušíš jedině pomocí ninjovských jutsu!" Otočila se k němu. Postavil před ni misku s jídlem. „Hlady tě trápit nebudeme," prohlásil a odešel.
Snědla ten pokrm a v hlavě už se jí rodil plán. Nemyslela si, že bude mít ještě příležitost použít tu techniku, kterou ji učil člověk, co ji nenáviděl. Ale nevěděla, zda se jí to podaří, nikdy jí to pořádně nešlo. Zaposlouchala se do ticha, ale v její blízkosti vůbec nikdo nebyl. Znovu zkusila trhnout pažemi, ale jen se tím unavovala. Spojila ruce a vzpomínala. Musí si vybavit přesný sled těch pečetí. „Jutsu... zvládnu ho. Musím!"