1. díl
Lexie neměla jednoduché dětství. Její otec ji opustil, její strejda umřel tou nejdivnější smrtí a celá její rodina uhořela při požáru. Sice přežila, ale stále sebou nese následky jak fyzické tak psychické. Život jí nezlehčuje ani její adoptiv...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
,,Myslím, že to přežiju."
,,No to doufám. Netáhla jsem tě tady jenom proto, aby jsi tady umřel."
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Kdybych svoje předchozí já mohla uškrtit a hodit někam hodně hluboko, nejlépe do vody plné úhořů...udělala bych to. Dostat Dereka domů bez jediného zvuku byla noční můra, kterou už nikdy nechci zažít. Naštěstí táta nebyl doma, takže jsem mohla dělat rámus jaký jsem chtěla.
Byla jsem překvapená sama sebou, když jsem asi po 20-ti minutách dala Derekovu nohu na postel, což byla jeho jediná část těla, která ještě nebyla na posteli. Vyčerpaně a hotová sama se sebou a se vším okolo jsem se posadila na zem, kde jsem rozdýchávala tělocvik, který jsem měla naposledy, když mě trenér chtěl naučit jak hrát lakros. Výsledek? Totálně mi nejdou sporty. Stále jsem nepochopila, jak jsem ho bez jedné ruky mohla dostat až sem.
Po pár minutách sezení jsem se postavila a zamkla dveře, kdyby tady náhodou chtěl přijít táta až přijde z práce. Podívala jsem se na postel s Derekem. Tričko měl zakrvácené a jeho obličej na tom nebyl jinak. V koupelně jsem namočila ručník, kterým jsem Derekovi očistila obličej od krve. Sundala jsem mu tričko pokryté zaschlou krví a hodila jsem ho na zem. Poté jsem mu očistila kůži okolo rány, která se stále, i v jeho stavu bezvědomí, pomalu hojila. Zdá se, že být vlkodlakem vypadá zábavně. Když jsem se mu chystala sundat boty, ucítila jsem vibraci ve svých kalhotách. Vytáhla jsem vibrující telefon a přijala Stilesův hovor.
,,Stilesi?" zeptala jsem se tiše s pohledem na Derekovi.
,,Oh díky Bohu, že jsi v pořádku." zněl jeho hlas z druhé strany telefonu.
,,Co se stalo?" okamžitě mě zalila vlna provinilosti. Nechala jsem je tam, ale zase jsem zachránila Dereka...nebo alespoň si myslím, že jsem ho zachránila.
,,Nejsi v blbé skřínce, to se stalo!" zakřičel do telefonu. ,,Víš jak blízko jsem byl k zešílení, když jsem tě nemohl najít? Myslel jsem si, že tě ta věc dostala!" po jeho monologu jsem si byla naprosto jistá, že se mu nezmíním o tom, že mě alfa málem dostal. Nic jsem mu neměla v plánu říkat.
