I'm young BUT

6. Přiznání

Když jsem šla nahoru se převlíct tak tam zase vlítl Kryštof. Já už z něj fakt nemůžu. Hodila jsem po něm první oblečení co jsem viděla na své židli, což byla chyba, nechtěl mi to tričko vrátit. "Dej mi to." Řekla jsem když jsem mu to chtěla vzít. "Pořád ses neoblíkla." Připomněl mi, ale já to věděla, to tričko co měl v ruce jsem si zrovna chtěla vzít na sebe. "Nekecej, kdyby jsi mi vrátil to tričko tak už jsem oblečená." Řekla jsem a chtěla jsem mu to zase vzít. "Tak já si ho nechám." Zasmál se a odešel. Já ho nesnáším. Vytáhla jsem si jiný tričko a šla si sednout, asi budu chvíli koukat na tiktok.

Kry.stufek_: zapomněl jsem ti říct co jsem se dozvěděl, sejdeme se na hřišti za 10 minut

Přišla mi zprava od Kryštofa. Doprdele. Mám nápad, vezmu si ty šaty třeba když je uvidí tak zapomene na moji reakci.

V4ll3r._: k

Napsala jsem jen k, nechci aby to vypadalo že si s tím lámu hlavu. No cesta tam trvá 5 minut tak už se radši obleču.

Když jsem tam dorazila Kryštof tam seděl na kolotoči, jako kdyby hned vedle nebyla lavička. Když mě uviděl zasmál se, proč? Možná jsem si ty šaty brát neměla. Zvedl se a šel rovnou ke mně. "Myslíš že když příjdeš sexy oblečená tak zapomenu co jsi o mně říkala?" Smál se. Jak věděl že přesně to mám v plánu? "Možná?" Řekla jsem krátce. Šli jsme na kolotoč si sednout a když ho roztočil tak mi začal převyprávět všechno co jsem řekla Nellče. Celou dobu jsem na něj jen koukala a říkala "hm, zajímavé, ty kráso" a vždycky na mě hodil jen vražedný pohled. Když to dokončil tak jsem řekla jen "to jsem vážně řekla? Tyjo měla jsem dost." Přišlo mi to docela vtipný. Zastavil kolotoč. Přehnala jsem to? Chce mě zbít? Začala jsem se docela bát. Seskočil z kolotoče a šel rovnou ke mně. Myslela jsem že mi vážně chce ublížit, i když říkal že by na holku nesáhl. "Ty se mě bojíš?" Zeptal se starostlivě. Nebojím, nebo vlastně bojím, ale není to jeho chyba. "Nebojím, měla bych se tě bát?" Snažila jsem se to nějak zahrát. "Ne, maximálně by ses měla bát že se do mě beznadějně zamiluješ." Vtipkoval. Zasmála jsem se, všechen strach odpadl. "Bála jsem se, promiň." Řekla jsem. "Proč ses mě bála? Proč se omlouváš?" Ptal se, ale ani na jednu otázku jsem neznala odpověď, proč jsem se ho bála? A proč se omlouvám? Bála jsem se kvůli mé minulosti. Ale proč jsem se bála? "Nemůžeš za to." Řekla jsem. "Řekni mi proč ses mě bála? Ublížoval ti někdo?" Zeptal se. Ubližoval, je to to slovo co jsem celou dobu hledala? Ubližoval mi? Ubližoval, nebylo to ublížil, ale ubližoval. Bylo to opakovaně, vědomě. Koukla jsem se na něj, nic jsem neřekla. "Kdo?" Dokáže mě přečíst, jak? Známe se tak krátce, až moc krátce na to aby jsem se mu svěřila s mým traumatem. "Ani jsem ti neodpověděla, nikdo mi neubližoval." Popírala jsem. Přiblížil se, tak blízko že jsem šla dál, narazila jsem do nějaké tabule, zvedl ruku, automaticky jsem uhnula, byl to reflex, věděla jsem že mi neublíží, aspoň ne teď. Jen se chtěl opřít o tabuli vedle mé hlavy. "Ubližoval. Uhla jsi. Nechtěl jsem ti ublížit, ale stejně jsi uhla." Snažil se mě donutit mluvit. "Byl to jen reflex." Odpověděla jsem. "Ano byl, protože jsi to už zažila, automaticky jsi uhla tak jako dřív. Kdo ti to udělal?" Kdo mi to udělal. Věděla jsem kdo, ale za celou tu dobu jsem se sama sebe ptala, proč to udělal. "Přítel." Odpověděla jsem. Už to nebyl můj přítel. Byl vůbec někdy? Nevím jak má vypadat pravý vztah, nikdy mi to neukázal, ale jsem si jistá že takhle zdraví vztah nevypadá. "Ex, doufám." Přidal tam slovo ex. "Jo, ex." Řekla jsem. "Co ti udělal?" Zeptal se opatrně, dal ruku dolů, taky opatrně, cítím se jak nějaký křehký dítě u kterého se bojí že mu ublíží, cítím se jak dítě, nejsem ale dítě proč se ke mně cítí jako k dítěti? "Proč se ke mně chováš jako k nějakému děcku? Už nejsem dítě jestli sis toho pořád nevšiml." Odstrčila jsem ho dál od sebe aby mi udělal prostor odejít od té tabule. "Jen nechci aby ses mě bála, to je všechno." Koukal na mě, vypadal jinak, starostlivě. Bojí se o mě? "Nebojím se tě." Řekla jsem a složila si ruce na hrudi. "Ne, nebojíš se mě, bojíš se své minulosti, a že se to bude opakovat, nechceš si lidi pustit k tělu tak jako jsi pustila jeho." Měl pravdu, až na jednu věc. "Já si ho nepustila k tělu, pustil se sám." Sklopila jsem hlavu když se mi před očima objevila ta vzpomínka. "Takhle jsem to nemyslel, promiň." Řekl a šel blíž. Tentokrát jsem nešla dál, stála jsem na místě. "Nezasloužil si tě." Řekl když byl pár centimetrů ode mě. "Nebyl jsi v tom vztahu." Řekla jsem. Nebyl v tom vztahu, neslyšel ty komplimenty co mi dával, neviděl jak mě bránil před kamarády, byl zvláštní, choval se ke mně strašně, ale zároveň tak hezky. "Ne nebyl, ale koukni se na tebe, ublížil ti, bojíš se když někdo zvedne ruku, když se k tobě někdo přiblíží, bojíš se lidí, doteku, bojíš se vztahů. Zničil tě." Zničil mě? Měl pravdu, bojím se. Ukápla mi slza, je to zvláštní právě jsem s nim probrala to nejtěžší téma v mém životě. "Můžu tě obejmout?" Zeptal se, bylo hezký jak se zeptal. Usmála jsem se. "Můžeš." Objal mě. Cítila jsem se příjemně v jeho náruči, cítila jsem z něj teplo. Byli jsme tam docela dlouho a už se začalo stmívat. "Nepůjdem se vykoupat?" Zeptal se najednou. Odtáhla jsem se, jak to jako myslel? "Jako do rybníku." Zasmál se. Musela jsem se zasmát taky. "Jsi blázen? Je skoro večer." Je zima, mně je zima, nechápu jak může chtít jít teď do vody. "Večer je všechno lepší, pojď." Nepočkal ani na moji odpověď a už šel, musela jsem ho celou cestu dobíhat, jako kdyby to dělal naschvál nebo co, protože se mi celou dobu smál.