Teacher's Pet-Severus Snape

173.

Bylo těžké si to připustit ale opravdu slábnu. Začínám se ve své mysli distancovat od reality a Severuse nechávám aby si s mím tělem dělal co chce než o mě na vždy přijde. Nějak je mi už všechno jedno. Přála bych si jen aby ti kteří mě mají rádi nemuseli mou smrtí trpět. Já to budu mít alespoň brzy za sebou ale oni se možná budou trápit dlouhá léta po tom co zemřu. To vše pro tu zrůdu aby měl mocné dítě které bude moci využívat pro její moc jako zbraň. Chci tomu zabránit ale nevím jak. Pocítila jsem dotek a prudce jsem otevřela oči. Je tu Draco, pohlédla jsem mu do očí, nejistá co říct. ,,Jak se dnes cítíš Iso?" ,,Nevím. Poslední dobou nějak nic necítím." Odpověděla jsem tiše. Stejnou odpověď mu dávám už dlouho, jakoby doufal že se to jednoho dne zázračne zlepší a budu silnější. Draco mě pevně objal, tlak kterým to působilo na mé břicho se ale tomu dítěti vůbec nelíbil. Stáhli se mi všechny svali v těle, Draco mě hned pustil, poznal svou chybu včas. Cítila jsem jak se to dítě pohybuje. Mé tělo se vzneslo do vzduchu ale řetězi mě drželi jen pár centimetrů nad postelí. Mím tělem projela tupá bolest. Zavřela jsem oči a viděla jsem svou dceru, klečela jsem na podlaze, sklonila se ke mě a objala mě. Potom promluvila chladným bezcitným hlasem. ,,Už to nebude dlouho trvat, tvé utrpení nebude zbytečné." Znovu jsem cítila tupou bolest a otevřela jsem oči. Draco i Severus se nade mnou skláněli, už jsem zase ležela na posteli jako před tím a byla jsem v klidu. Severus mě pohladil po vlasech. ,,Co jsi viděla?" ,,Řekla mi že to už nebude dlouho trvat a že mé utrpení nebude zbytečné." Něco v Severusovi se zlomilo, bylo to zřejmé z jeho pohledu. Políbil mě na čelo a odešel. Draco ale zůstal.