Zbloudilá duše

Část 7

Díval se jí do očí a viděl v nich, že měla co dělat, aby se vinou toho, že nemyslela na své dítě, když ji ovládlo pouto spřízněných duší, nerozbrečela. „Neměj strach. Vždy se postarám o svou družku i své dítě. Nedovolil bych, aby se komukoliv z vás dvou, něco stalo." Řekl to tak, jak to v tu chvíli cítil. Neřekl by na sebe, že jednou přijme dítě, které není z jeho krve. Ale to, že je to dítě jeho spřízněné duše, značně mění pohled na danou situaci.

S Elion ho pojí pouto silnější, než si kdy věděl představit, že je. A to dítě,... pravdou bylo, že už teď se na něj těšil. Netušil, čím by to mohlo být, ale líbila se mu představa být otcem, i když to dítě nebylo jeho krve. On ho bude vychovávat. Bude si s ním hrát. Všechny důležité věci, se naučí od něj a jeho matky. Bude mu otcem, v každém ohledu jeho života. A to bude víc, než krev, která mu koluje v žilách. Jen doufá, že až se narodí, narodí se i s vlčím genem. Jinak by se mohlo stát, že je opustí daleko dřív, než by se komukoliv z nich líbilo. Nakolik lidi, se ani zdaleka nedožívají takového věku, jako vlkodlaci.

Po jeho slovech se značně uklidnila. Líbilo se jí, že její dítě nazval i svým. Dívala se mu do očí a přemýšlela, jak bude její život od teď vypadat. „Nechceš si na chvíli sednout?" Zeptala se ho, nakolik, z toho polibku, co před chvílí zažila, se cítila slabá v nohách. Jakmile spatřila úsměv, kterým ji obdařil, přešli spolu do obýváku, kde se posadily na pohovku.

„Elion." Oslovil ji důrazně a zároveň i něžně. „Jsi si vědoma toho, že jako moje spřízněná duše, budeš bydlet se mnou, viď?" Zeptal se jí sice na věc, která byla očividná, ale potřeboval ujištění, že ví, co jí v příštích dnech čeká.

„Ano, ale jsi si jistý, že to tak opravdu chceš?" Zeptala se ho nejistě. Potřebovala vědět, že si to nerozmyslí. „Jak to myslíš?" Odpověděl ji nechápavě. Jeho výraz tváře, mluvil za vše. Odtušila, že vůbec netuší, na co se ho zrovna ptá, tak svou otázku trochu upravila. „Opravdu si chceš k sobě připoutat ženu, která patřila jinému muži i s dítětem, ve kterém nebude proudit tvá krev?" Upřesnila svou otázku, na kterou chtěla znát odpověď. Zpříma se mu dívala do očí a čekala, zda své rozhodnutí nezmění. Měl by totiž na to plné právo. Vždyť, který Alfa, by chtěl vychovávat dítě jiného muže? A ještě, když je to král vlkodlaků, kterému by to mohlo poškodit pověst a taky by to mohlo, vrhnout špatné světlo na jeho postavení.

Už jen představa toho, že by ho ztratila, ji srdce trhala na kusy, ale musela mu dát tu možnost, své rozhodnutí přehodnotit. Neměla by mu za zlé, kdyby své slovo vzal zpět. Už jen z toho důvodu, že pokud se provalí její minulost, co se určitě provalí, mohlo by mu to dost uškodit. A to je to poslední, co by chtěla.

Upřeně se jí díval do očí a jen odhadoval, co se jí právě odehrává v mysli. Prozatím ho do svých myšlenek nechtěla pustit, co se jí vůbec nedivil. I když si je vědoma toho, že on, je její druh, tak po zkušenostech, které měla z předešlým partnerem, z ní cítí, že je značně nedůvěřivá. Uvědomil si, že ji musí ujistit o svých slovech, i o tom, že to myslí smrtelně vážně.

„Elion, teď mě dobře poslouchej, ano?" Přisunul se k ní blíž a vzápětí ji svou dlaní, pohladil po tváři. Neustále se jí díval do očí a zároveň pozoroval její reakce. „Nikdy jsem nic nemyslel vážněji, nežli to, co jsem ti řekl před chvílí." Mluvil klidně, ale rozhodně. „Ty si moje družka. To je nesporný fakt." Viděl na ni, jak ho se zájmem poslouchá a tak pokračoval. „A dítě, které čekáš?" S láskou se jí zadíval do očí. „Je mi jedno, zda je mé krve, či nikoliv. Ve všech ohledech bude mým dítětem tak, jako já budu jeho otcem. Budu ho milovat stejně, jako vlastní a stejně tak, se mu budu i náležitě věnovat." To, co jí řekl, tak i myslel. Nehodlal se vzdát, ani jednoho z nich. Z její reakce usoudil, že to nebylo všechno, co jí na tom trápilo. V jejich očích, zahlédl i starost. A v tom mu došlo, že by to mohlo mít, něco společného s jeho postavením. „Elion, nemusíš se bát." Ujistil ji a přitom ji neustále, svou dlaní hladil po tváři, na kterou se mu ona záhy přitiskla. „Nikomu se nezodpovídám. Moje slovo je zákon. Co řeknu to platí. Nikdo si nedovolí protiřečit mi. Nezapomeň na to, kdo jsem. Vždy ochráním tebe i naše děti. Počínaje tím, co právě nosíš ve svém lůně." Dokončil svůj proslov, na konci kterého, jeho družce už po tvářích stékaly slzy. Uvědomil si, že tím, co jí řekl se trefil přímo do černého. Opravdu měla starost o jeho osobu a jeho postavení, co by krále vlkodlaků.

Jeho slova ji okamžitě uklidnila. Netušila, jak mohl vědět o tom, co si myslí, když ho k sobě ještě nepustila, ale věděl to. Nechtěla a ani neměla v úmyslu ohrozit jeho postavení. A po tom, co jí řekl jí padl kámen ze srdce. Protože se tím už nemusela zabývat.

Ano, není pro něj, ta nejvhodnější partie, ale pokud je s tím on srozuměn a přijal nastalou situaci tak, jak jí přijal, tak ona nemá důvod se mu stranit. Nakolik on sám ví, do čeho jde a sám se rozhodl, že ji přijme i s dítětem, které pojme za své. Nechápala, čím si zrovna ona mohla zasloužit takového druha, ale byla za něj, jejich bohyni neskonale vděčná.

„Nejraději bych tě vzal hned sebou, ale je noc a ty si potřebuješ odpočinout." Neustále se jí díval do očí a všiml si, jak si viditelně oddechla. Pravděpodobně si myslela, že teď v noci ji bude chtít tahat hned k němu. No, to on neměl v úmyslu. Už z toho důvodu, že je těhotná a určitě po celém dnu i unavená. „Tak to uděláme jinak." Pronesl zadumaně. „Nechám před tvým domem, dva lidi z královské gardy a já půjdu, teď k nám domů," dál větší důraz na slova, k nám domů a názorně prstem šermoval, mezi ní a sebou, aby ji tím dal najevo, jak přesně to myslí. To, že už teď je jeho domov, jejím domovem. „připravit vše na tvůj příchod. A pak ráno, si pro tebe přijdu, ano?" Dopověděl ji svou myšlenku, nakolik potřeboval vědět, zda s tím jeho nápadem, vůbec souhlasí. Chvíli ji zaujatě pozoroval a čekal, jak se vyjádří.