Zbloudilá duše

Část 3

Vzápětí zavřela oči, protože se nemohla dívat na to, co se bude dít. Otevřela je o chvíli později, když slyšela, jak se zpovzdáli ozývá vrčení. V tu chvíli spatřila muže, který skočil mezi ní a kluky, který ji doslova obklíčily. A to byla i chvíle, kdy si uvědomila, že ten muž, který stál před ní, je zdroj vůně, která přímo prostupuje celým jejím tělem.

Neměla čas moc uvažovat nad tím, co cítí, protože kluk, který s ní předtím mluvil, promluvil znovu, ale k muži, který stál přední. „To si opravdu myslíš, že ty jeden," názorně rukou ukázal na muže stojícího před ní. „zvládneš nás pět?" Pronesl se smíchem a vzápětí rukama pohodil ke svým kamarádům. Mezitím ještě zavyl, pravděpodobně proto, aby si pro jistotu přivolal posily. „A teď nás bude ještě víc." Dodal s úsměvem. Muž, který se ujal její ochrany, nepromluvil ani slovo, jen vrčel. Vzápětí se začal měnit a v tu chvíli si všimla, vyděšeného pohledu kluků vlčí krve. Netušila proč najednou změnili svůj postoj, ale změnili ho.

Muž, který do té doby stál před ní, se změnil na nádherného černého a mohutného vlka. Kluci se pomalu, ale jistě dali na ústup, i když přiběhli ti, které volali. No, nepřišli jen oni. Přišla i královská garda, která se postavila přímo za kluky, který ji k smrti vyděsily. Netušila, co tam ti lidi z gardy dělali, ale za pomoc byla víc, než vděčná.

Pozorně sledoval ty výrostky před sebou a když si všiml, že v lidské podobě z něj nemají strach, proměnil se do té vlčí. Jeho smysly se tím zbystřili a on v tu chvíli, díky vůni, která z ní vycházela poznal, že žena, kterou se rozhodl chránit, je jeho družka. Jeho vlk mu řval v hlavě, že zato, co si k ní dovolili, je musí roztrhat na kusy, ale to on neměl v úmyslu.

Vmžiku se spojil se svou gardou, která nezahálela a hned vyrazila jeho směrem. Měl sto chutí, je roztrhat zato, jak se chovali k jeho spřízněné duši a zároveň ke své Luně, ale věděl, že jsou to ještě děti. Ve chvíli, kdy přiběhli klukovi posily, dorazila i jeho garda, která na jeho příkaz nikoho z toho místa nepustila.

Z výrostků, který se snažily dostat od něj, co nejdál cítil strach. A ani se jim nedivil. Jakmile se proměnil, v tu chvíli mladý vlkodlak, který se na něj vyjeveně díval, pochopil, s kým má tu čest a určitě si nechtěl poměřovat síly, se svým králem.

Chvíli si je ještě proměřoval, když k němu přistoupil jeho přítel a hlavní velitel královské gardy Carlos Montez. „Můj králi, jsem rád, že jste konečně doma." Pronesl směrem k Dorianovi, když si před ním klekal na pravé koleno a tím prokázal patřičnou úctu, k jeho osobě. „Všechny ty kluky vemte do paláce a dejte je do klecí, aspoň na pár hodin. I ty lidské." Dal příkazem přes vlčí frekvenci všem najednou a už jen viděl, jak je brali. Pak se zahleděl na svého přítele, který před ním klečel a se smíchem dodal. „Taky tě rád vidím. A od kdy ty přede mnou klečíš?" Musel uznat, že také uvítání doma, tedy nečekal. Jen doufal, že jeho rodina, ještě nic netuší. Vzápětí se začal měnit do své lidské podoby.

Následně se otočil čelem k ženě, která ještě stále stála opřená o zeď domu a upřeně se jí zadíval do očí. Do těch nejhezčích modrých očí, co kdy viděl a které se na něj s touhou dívali. Když si ji prohlížel všiml si, že její světlé vlasy, září i v noci a její postava,... No, co říct, už se těší, až ji bude mít ve svém pokoji a ve své posteli, kde si ji bude moct prohlédnout tak, jak si teď prohlíží ona jeho. V celém těle, se mu rozlil pocit štěstí, měl neskutečnou radost, že ji konečně našel.

Všiml si, jak se na něj udiveně dívá a v tu chvíli si uvědomil, že je vlastně nahý. Ne, že by mu to nějak vadilo. Byl vlkodlak a tak nahota mu nebyla cizí. No i tak, měl v úmyslu se odpoutat od jejího pohledu a zajít si pro bágl, který ležel nedaleko místa, kde stál, než skočil mezi ty kluky a ní.

Během pár chvil, se toho událo strašně moc a ona má potíže to všechno pobrat. Jakmile se ten muž proměnil, podle vůně, zjistila, že je to opravdu její druh. To by nebylo tak špatné. No vzápětí na to zjistila, že její druh je i králem všech vlkodlaků, tedy i jejím, který se před padesáti lety vypařil z povrchu zemského. A co víc, teď tady stojí zcela nahý, naproti ní a ona nemá slov.

Jeho krásné hnědé oči, jí přímo hypnotizovali. Tmavé vlasy, které mu díky vánku, co odněkud vanul, poletovali snad všude možně, ji fascinovali. A jeho mohutná postava, která ji přímo vybízela k tomu, aby mu skočila do náručí a schoulila se v něm. A to nemluví o jeho přirození, které následkem touhy po její osobě, tedy po jeho družce, je v plné připravenosti. Popravdě, i když už pánské přirození nejednou viděla, tak to, co se jí právě tyčilo, před očima, je jiný level.

To, co měl v úmyslu udělat i udělal. Odpoutal se od jejího pohledu a rozešel se i s Carlosem ke svému báglu, aby se mohl obléct. Jakmile se proměnil, jeho věci, byli na padrť. A popravdě, i když je vlkodlak, tak nemá v úmyslu se jí představit nahý. I když si je už určitě vědoma toho, s kým se právě setkala a kdo je její druh.

Popři tom, jak se oblékal, mu Carlos něco vyprávěl, ale on ho vůbec neposlouchal, co jeho přítel vzápětí určitě zjistil, nakolik přestal mluvit. Pohlédl na svého přítele s úsměvem a vzápětí na něj promluvil. „Našel jsem svou družku, tvou Lunu." Oznámil mu hrdě. Viděl na Carlosi, že chce něco říct a tak ho pobídl, že může. No, bohužel za tu dobu zapomněl, jak zvědavý jeho přítel je. „Kde si ji našel? Jak se jmenuje? Kde ji máš? Jak vypadá? Tak už mluv!" Začal ze sebe sypat jeho přítel, jako smyslů zbavený a Dorian ho rukou zastavil. Měl příliš otázek a on měl jen část odpovědí. „Řeknu ti, až se s ní seznámím, dobře?" Pronesl ke svému příteli a rozesmál se, nad jeho nechápajícím výrazem ve tváři, který se mu tam usídlil. Následně se rozešel směrem k dívce, která se ještě asi nevzpamatovala z toho, co se mezi nimi, před malou chvílí, odehrálo.