Zbloudilá duše

Část 2

Pravdou bylo, že jednou už ztratil naději, že svou Lunu najde a tehdy se uchýlil do lesů. Chvíli trvalo než se znovu našel, ale důležité bylo, že se našel. Co se týče žen, o ty nikdy nouzi neměl. Užíval si, co mu život nabízel a zpátky se rozhodně nedržel.

Byl vlkodlak a hlavně byl muž, který má své potřeby. Jeden, čas mu stačilo užívat si se ženami, jak lidskými, tak i vlčími. Neviděl v tom rozdíl. No, když mu Darcey před více, jak sedmdesáti lety přišla říct, že našla svou spřízněnou duši, v tu chvíli taky zatoužil mít tu svou, po svém boku. A od té doby ho hnala touha ji najít.

Na chvíli se zastavil a zahleděl se na noční oblohu. Znova se zhluboka nadechl a znova ve vzduchu cítil déšť. Byla noc, něco kolem desáté hodiny a ve městě byl celkem klid. Tedy aspoň si to myslel, než zaslechl hlas, který přicházel zdálky a který zněl dost vyděšeně. V tu chvíli na nic nečekal a rozběhl se směrem odkud se nesl hlas, oné ženy.

Čím byl blíže, tím silněji cítil zvláštní vůni, která prostupovala celým jeho tělem. Nevěděl, co to znamená, ale měl v úmyslu to zjistit. Běžel, jak o život. Jen, aby tam byl, co nejdříve. Ta vůně, kterou cítil, ho zcela pohltila.

Když konečně doběhl na místo, odkud slyšel ten vyděšený ženský hlas, našel tam pár výrostků, vlčí krve i lidské, co se výhrůžkami snažili dostat k vlkodlačici, ze které ta omamná vůně vycházela. „Prosím neubližujte mi, jsem těhotná!" Vyděšeně vykřikla žena, opírající se o stěnu panelového domu. V tu chvíli se rozběhl a skočil mezi ně, aby se k ní, už více nemohli přiblížit.

Právě skončila směnu v obchodě a odcházela domů. V ruce držela tašku s jídlem a jediné, co chtěla bylo, dostat se, co nejdříve do postele. Kdyby před víc, jako rokem věděla, jak dopadne její život, nikdy by s ním neodešla. Ale v té době, byla zaslepená láskou k němu.

Vůbec ji nevadilo, že není vlkodlak. V tu chvíli jí na tom nezáleželo. Když se její otec Aaron Sherwood, Alfa její smečky, do které v té době ještě patřila, dozvěděl, že se schází s člověkem, málem vyletěl z kůže. Nakázal ji, aby se s ním rozešla pod pohrůžkou, že ji jinak ze smečky vykáže.

V návalu zlosti, tehdy udělala asi největší chybu svého života a sama od nich odešla. Nevěděla, jestli to její otec myslel vážně s tím vykázáním ze smečky, ale její umanutost a zlost ji v tu chvíli celou ovládly a jednala tak, jak jednala. Teď si jen může bouchat hlavu o stěnu, jak byla hloupá, že neposlechla otce.

Když tehdy odešla s Eliotem, byla šťastná, jako blecha. Věděl, že je vlkodlačice a vůbec s tím neměl problém. Chvíli spolu žili a celkem jim to i klapalo. No, asi po půl roce, se jim vztah začal rozpadat. Dost se odcizily a to jí trápilo.

Po pár měsících, zjistila, že je s ním těhotná a pomyslela si, že díky dítěti se jejich vztah srovná. Ano byla mladá a hloupá. Když mu to oznámila, štěstím zrovna neskákal a vzápětí ji poslal potrat. Když slyšela, co chce, aby udělala málem se z toho sesypala.

Nakonec usoudila, že možná jen potřebuje čas, aby se s nastalou situací srovnal. Čekala a doufala, že svůj názor na miminko změní, protože ona se ho vzdát nechtěla a ani by se ho nevzdala. Jednou, když přišla z práce domů dříve a z ložnice uslyšela divné zvuky, nedalo jí to a rozešla se tam podívat.

Zastavila se u dveří, kde jasně slyšela vzdechy dvou lidí. Vzápětí prudce otevřela dveře své ložnice a spatřila tam Eliota, jak šuká nějakou holku, kterou ani neznala. Chvíli ji trvalo než se z toho pohledu vzpamatovala, ale když se stalo, okamžitě je oba dva tak, jak byli, vyhodila na ulici.

Jejich oblečení poslala oknem za nimi. Měla štěstí, že nájemní smlouva byla psána jen na ni a tím pádem Eliot neměl žádná práva, co se bytu týče. Stalo se to před měsícem a ještě teď z toho byla smutná. No, zpět by ho už nevzala, ani omylem. Řekla si, že jednou podvede, vždy podvede a takového muže ona nechtěla.

Popravdě, kdyby se tak nestyděla, okamžitě by se rozešla zpět a vrátila se ke své smečce. Věděla, že i kdyby byl její otec na ni neví, jak nasraný i tak by ji určitě pomohl. No stud z toho, jak se zachovala, jí to nedovolil. Nevěděla, co bude dělat, ale dítěte se vzdát nechtěla, i když byl jeho otcem Eliot.

Už byla blízko svého domova, když se před ní objevilo pár mladých lidí. Podle jejich pachu zjistila, že jen pár z nich jsou lidi, zbytek byli vlčí krve. Kdyby nebyla těhotná, raz dva by si s nimi poradila, ale takhle ne. Nemůže přece vědomě ohrozit své nenarozené dítě.

„Tak slečinka, copak nám dobrého neseš? Tedy kromě sebe." Pronesl s úšklebkem směrem k ní, asi tak sedmnáctiletý vlkodlak. Netušila, co bude dělat, ale že má z té jeho bandy strach, mu rozhodně ukázat nechtěla. „Jídlo, ale je pro mě. Ne pro tebe." Odpověděla mu stejným tónem a doufala, že ji nechají být. No doufala zbytečně.

Zbylý kluci se po její odpovědi přiblížili k ní a čekali, co se bude dít. Instinktivně si ruku položila na bříško, kde už dva měsíce nosí své miminko a přemýšlela, co udělá dál. „Tak to nám asi nic jiného nezbude, než se s tebou trochu pohrát." Jakmile to dopověděl, v tu chvíli jí zamrazilo. Ten tón jeho hlasu, se jí vůbec nelíbil. Zničehonic ji tělem projel divný pocit, když ucítila zvláštní vůni. Nevěděla odkud se nesla, ale věděla, že její zdroj je blízko. Pomalu couvala, s úmyslem se odtamtud nějak dostat, když zády narazila do zdi bytovky. S hrůzou si uvědomila, že nemá šanci na únik. Se slzami v očích pohlédla na mladého vlkodlaka a promluvila. „Prosím neubližujte mi, jsem těhotná!" Vykřikla to tak nahlas, jak jen uměla a doufala, že snad se vzpamatují a nechají ji jít. Po tvářích ji začali stékat slzy, když si všimla, že s klukem, který stál přímo před ní, to ani nepohnulo.