Ends of the earth

Čas na hru

Přidržela jsem Katovi nůž pod krkem. Uvědomila jsem si, že kdyby naše hra byla v provozu, hráči by mě viděli jako rusovlasou holku stojící před vraky hořícího auta. Přede mnou stál Kat a na krku mu stále tkvěl můj nůž, který jsem nehodlala dát pryč dokud mi nepoví co se právě stalo. Poznala jsem že hra právě není zapnutá ale taky jsem věděla že není vypojená. Něco bylo jinak a Kat věděl důvod. Potřebovala jsem to taky zjistit. Něco se pokazilo, to jsem věděla jistě. V posledních dnech se autolety jakoby zbláznily. Motorelky jezdily pomaleji než předtím. Když jste se totiž v našem městě chtěli někam dostat, museli jste si buď pořídit vlastní vozidlo, nebo jet Futurskou dopravou. Tady u nás už vlastně chození až tak nefungovalo. Teda tak nám to alespoň Vedení řeklo. V poslední době, kdy se všechny naše stroje začali vzpouřit, jste si nemohli být ničím jistí. Sotva jsem předevčírem nasedla do Futuruské tramvaje, rozjela se ale následně začalo zařízení sršit jiskry a tím popálilo nejméně polovinu cestujících. Doteď jsem měla popálenou ruku schovanou pod obvazem. Vy lidé jste vážně zvláštní. Zatímco vaše auta mají 4 kola, naše má jedno uprostřed podvozku. Všechno musíte mít tak složité. Jistým způsobem vás ale obdivuju. Jste pracovití a i když nemáte stejné prostředky dokážete stvořit věci, které jsou na vaši dobu celkem pokrokové. To berte jako pochvalu. My futurťané jsme jen výmysly a tak většinu času toužím po tom abych žila doopravdy. Abych měla život, který můžu stejně jako vy, lidské bytosti, ztratit. Byla jsem však jen další postavou v počítačové hře, která neustále umírala a znovu se objevovala. Stačilo kliknout na tlačítko restart a zjevila jsem se na předchozí pozici. Občas jsem přemýšlela nad tím jaké to je umřít doopravdy. Vždycky mě zajímalo co se stane některé z postav když umře během toho, co se hra vypne. Pochopte, můj život byl akorát o létajících autech, moderním Futuru kde jsem žila a lidech kteří byli mými nepřáteli. Pokaždé když hru někdo zapnul, jakoby mi to ubíralo energii. Stačilo aby jí za den zapnulo třeba jenom deset lidí a já byla unavená jako bych tři dny nespala. A přitom jsem vlastně nespala nikdy. Každé ráno se opakuje. Nasednu na tryskolku a dojedu až k Futurské tramtii. Celou dobu mě honí Futurští hlídací roboti. Tenhle typ "života" mě ani za mák nebavil. Základem hry, bylo naučit lidi dodržovat dopravní bezpečnost. Náhle se z toho stala policejní honička protože předchozí verze nikoho nebavila. ,,Tak co se stalo?" Kat se na mě lítostivě ušklíbnul. ,,Umřeš tak jako tak Fil." Věděla jsem z vlastní zkušenosti jak se cítí. Byl otrávený a naštvaný na celé Futuro. Odtáhla jsem nůž. Obloha s mraky nad námi zablikala. ,,Zase jí mění, víš to?" Kat se zesmutněle díval na nebe. Chytila jsem ho za ruku. Oba jsme se báli změn. Stisknul mi dlaň. Drželi jsme se alespoň půl hodiny, když tu najednou, ode mě ucuknul. ,,Tvoje ruka!" Shlédla jsem na svou ruku a vykřikla. Moje levá končetina se začínala rozpadat. Nákaza mi rychlostí postupovala tělem. Kat se mi vystrašeně díval do očí. ,,Fil-!" Víc už jsem neslyšela. Naposledy jsem vykřikla, když jsem se sesypala v prach.
Pohlédla jsem na svůj odraz v zrcadle visícím na stěně mého pokoje. Dlouhé zrzavé vlasy mi spadaly na ramena v drobných vlnkách. V hnědých očích se mi leskly slzy které mi pomalu stékaly po vybledlé tváři. Bylo to poprvé kdy jsem plakala. Kdy jsem cítila smutek a dojetí. Bylo to vůbec poprvé kdy jsem začala žít.