Ends of the earth

Elizabeth

Zahleděl se do jejích bouřkově modrých očí a pomyslel si, jak je Elizabeth krásná. Věděl proč ji miluje. Věděl že právě ona je ten důvod, proč chce žít. Byla jeho majákem uprostřed bouřícího moře. Jeho jediná naděje na přežití v tomto nemilosrdném světě plném lhářů a podvodníků. Nebavil ho. Chtěl si žít ve světě kde je klid a mír. Žádní hádající se lidé, nebo rozcházející se páry. Avšak žádné místo na světě( snad kromě Elizabetiny po sušenkách vonící kuchyně) nebylo takové. Během svého uvažování se podíval ze zasněženého okna vlaku na ujíždějící krajinu. Bylo těsně před Vánocemi a v něm to jen vřelo. Nesnášel Vánoce. Ne že by mu něco vadilo na vánočních ozdobách, zářících světýlkách, koledách, trzích, nebo rozjasněných tváří dětí. Samotnou atmosféru měl rád ale nesnášel tu samotu kterou musel prožívat. Na samotě není nic špatného, tedy pokud vás někdo neopustí. On byl však jeden z těch případů kdy si zbyl na všechno sám a bez varování. A tak trávil Vánoce tím, že si stoupnul k oknu ve svém zchátralém bytě, díval  se na zasněženou ulici a lil do sebe jednu flašku za druhou. Nechtěl takhle skončit ale nevěděl co pro to udělat. Zavrtěl se na koženém křesle a zahleděl se psychiatričce sedící naproti jemu do bouřkově modrých očí.