Ends of the earth

Dar a ticho smrti

Ve vlasech jí přistála další kulička papíru. Už neměla sílu nato říct mu, aby je na ni přestal házet. I kdyby chtěla, nezmohla by se na jediné slovo. Unavovalo jí pořád ho okřikovat. Chtěla jen, aby si na chvíli, na malou chviličku mohla odpočinout od toho všeho co ji tak tížilo. Škola, domov a lidé. Lidé, lidé a lidé. Jsou všude a člověk od nich prostě nemá ani na chvíli pokoj.
Teď už kráčela prázdnou ulicí. Z nebe se snášely vločky a v ohlušujícím tichu jí padaly do vlasů a za krk. Nikde nebylo ani živáčka a tak si vykračovala spoře osvětlenou ulicí spolu se svými myšlenkami a tichem. Tichem, tichem a tichem. Po ničem jiném teď ani netoužila. Jen aby všechno ztratilo svůj hlas. Odkudsi se ozvalo zatroubení auta. Znělo to jako z velké dálky ale když se ozvalo zatroubení podruhé, dívka kráčející ulicí se stihla otočit a zahlédnout rychle se blížící světla. Pak už jen náraz a trocha bolesti. Nic víc. Ticho, konečně klid od těch všech brečících dětí, hádajících se dospělých a zamračených důchodců. Potom to ale zaslechla. Cosi neznámého a zároveň tak hřejivě blízkého. Zprvu si nebyla jistá co to slyší, ale po chvilce váhání si uvědomila co to je. Smích. A taky to co nikdy nezažila- radost, šťastná rodina a láska.