Šance na lásku

15.kapitola

Zavřela jsem oči a přítáhla ho k sobě blíž. Jemný polibek se změnil v hluboký a vášnivý. Kousek jsme se od sebe odtáhli, ale stále jsme u sebe hodně blízko. Dost blízko na to, abych cítila jeho dech a slyšela tlukot jeho srdce. "Nechci od tebe nikdy odejít." objala jsem ho. Cítila jsem jako teplou dlaň jak mě hladí po vlasech. "Ani já." zamumlal mi do vlasů. Cítila jsem jeho teplo, jeho lásku. Byl to ten nejkrásnější pocit na světě. "Měli bychom jít domů." řekl po chvíli a pozvedl mi hlavu. Přikývla jsem a odtáhla se od něj. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale on mě chytil za ruku. Překvapeně jsem se na něj podívala. "Nenechám tě venku." usmál se na mě a vedl mě dveřím jeho domu. Jemně jsem se usmála a nechala dovést ke dvěřím. On je odemknul a poukázal, abych šla první. Usmála jsem se a vešla. "Moje království, princezno." zavřel za námi dveře. Usmála jsem se zula se. Zamířila jsem do obýváku a fascinovaně se rozlížela okolo sebe. Bylo vidět, že má vše podle svého. Zadívala jsem se ven do temného lesa. Před očima se mi odehrávaly vzpomínky z nejhorší noci v mém životě. Z chvíle kdy se ze mě stala zrůda.

***

"Yoshiro, já s tebou zůstat nemůžu." zašeptala jsem a dál hleděla z okna. "Cože?! Proč?" vyděsil se Yoshiro. "Nedokážu ti do očí lhát." zašeptala jsem skoro neslyšně a tiše vzlykala.

"Miki, o co jde?" došel ke mě. "Jsem totiž vážně nemocná. Trpím psychickou poruchou. To znamená, že jsem nevyzpytatelná. Když se dostanu s někým do sporu, končí to špatně. Před očima se mi zatmí a když se proberu, mám na rukou krev. Yoshiro já už nechci nikomu dalšímu ubližovat! Prosím pomoz mi! Nevím co mám dělat!" řekla jsem rozklepaným hlasem. "Prosím, Yoshiro, pomoz mi!" skácela jsem se k zemi se slzami v očích. Klečela jsem a vyděšeně zírala do země. Bála jsem se jeho reakce. Věděla jsem, že zase skončím sama, ale nemohla jsem mu lhát...

"Yoshiro, já s tebou zůstat nemůžu. Nevím co se stane, když se pohádáme!" klepala jsem se. "Přála bych si, abych byla normální. Potom bych s tebou mohla zůstat. Jenže jsem bestie a si nezaslouží ani žít!" vzlykala jsem. "Nejsi bestie, jsi moje princezna." uklidňoval mě Yoshiro. "Tebe neděsí, když teď víš co jsem opravdu zač?" pozvedla jsem nechápavě hlavu. "Nezáleží na tom, kolik lidí tě bude nenávidět za to jaká jsi. Jednoho dne přijde někdo, kdo tě bude milovat právě za to jaká jsi." usmál se na mě. "Byla jsi to právě ty, kdo mě to naučil, tak se tím řiď." pohladil mě po tváři. Nemohla jsem tomu uvěřit. Poprvé v životě mě někdo uznal, když se o mě dozvěděl pravdu. "Jsi první v životě, kdo mě uznal." usmála jsem se na něj a setřela si zbylé slzy. "Děkuju." zašeptala jsem a letmo políbila na rty. Vstala jsem ze země a vytáhla ho na nohy. Švihla jsem sebou na pohovku a jeho strhla s sebou. Usmála jsem se a zadívala se hluboko do jeho zelených očí. "Dal jsi mi novou naději. Děkuju." zašeptala jsem a objala ho okolo krku.

***

Zavřel jsem oči a užíval si ten moment. Naše rty se spojily a přešly do hlubokého a vášnivého polibku. Mé srdce tlouklo jako zběsilé. "Nechci od tebe odejít." Objala mě a já ji začal hladit ve vlasech. "Ani já." Byl to krásný pocit někoho obejmout. Že bych našel konečně někoho, kdo mě má rád? Pro mě to byl ten nejkrásnější pocit. "Měli bychom jít domů." řekl jsem po chvíli. Přikývla a odtáhla se ode mě. Otočila se, chtěla odejít... Ale já ji nenechal odejít. "Nenechám tě venku." Chytl jsem ji za ruku, usmál se a pomalu ji vedl ke dveřím svého domu.

Otevřel jsem dveře a nechal ji vejít jako první. Miki se usmála a vešla. "Moje království, princezno," zavřel jsem za námi dveře. Usmála se a zula se. Zamířila rovnou do obýváku a fascinovaně si vše kolem prohlížela. Pomalu přešla k oknu a dívala se ven. Její pohled sledoval temný les nedaleko odsud kousek od polní cesty. "Yoshiro, já s tebou zůstat nemůžu." zašeptala a dál se dívala z okna. "Cože?! Proč?" vyděsil jsem se. "Miki, o co jde?" došel jsem k ní. "Jsem totiž vážně nemocná. Trpím psychickou poruchou. To znamená, že jsem nevyzpytatelná. Když se dostanu s někým do sporu, končí to špatně. Před očima se mi zatmí, a když se proberu, mám na rukou krev. Yoshiro, já už nechci nikomu dalšímu ubližovat! Prosím pomoz mi! Nevím, co mám dělat!" řekla rozklepaným hlasem.

Sesunula se pomalu k zemi. Klečela a plakala. Klekl jsem si k ní a objal ji zezadu kolem ramen. „Ššš... Neplakej...," přivinul jsem si jí do náruče a ona mě pevně obejmula. „Nepouštěj mě, prosím." Rozplakala se. Snažil jsem se ji uklidnit. „Našel jsem tebe Miki, záleží mi na tobě." Zašeptal jsem a hladil jsem ji ve vlasech. Doufal jsem, aby se aspoň trochu uklidnila a zapomněla na to špatné.

„Yoshiro, já s tebou zůstat nemůžu. Nevím co se stane, když se pohádáme!" klepala se strachy. Pořád jsem ji objímal a snažil se jí uklidnit. „Přála bych si, abych byla normální. Potom bych s tebou mohla zůstat. Jenže jsem bestie, co si nezaslouží ani žít!" vzlykala. „Nejsi bestie, jsi moje princezna." Uklidňoval jsem ji. „Tebe neděsí, když teď víš co jsem opravdu zač?" pozvedla nechápavě hlavu. „Nezáleží na tom, kolik lidí tě bude nenávidět za to jaká jsi. Jednoho dne přijde někdo, kdo tě bude milovat právě za to jaká jsi." Usmál jsem se na ní. „Byla jsi to právě ty, kdo mě to naučil, tak se tím řiď." Pohladil jsem ji po tváři. Má slova nelhala, vždy jsem říkal to, co jsem si myslel. „Jsi první v životě, kdo mě uznal." Řekla Miki, usmála se na mě a setřela si zbylé slzy. „Děkuju." Zašeptala a letmo mě políbila na rty. Vstala ze země a pomohla mi vstát. Švihla sebou na pohovku a mě strhla sebou.

„Dal jsi mi novou naději. Děkuju." Zašeptala a objala mě kolem krku. Usmívala se a dívala se mi hluboko do očí. „Miluju tě Miki." Zašeptal jsem a než stačila něco říct, políbil jsem ji.

***

---song Saviour od Black Veil Brides---

Juchůů! Další kapitolka je tady! :) Tentokrát nejsem taková, že bych psala slohovky. xDD Vřele děkujeme za přečtení a votes! :) Miyoko a NatJadwi :)